Pěstitelé průmyslových brambor loni ušetřili státnímu rozpočtu 12 milionů korun, protože nemusel vyplatit dotace – je to dobrá nebo špatná zpráva? Z pohledu státní pokladny nestojí symbolická částka za řeč, pozoruhodně symbolické jsou však okolnosti, které její vznik provázejí. Brambor se u nás loni urodilo tak málo, že Česká republika vyčerpala pouze tři čtvrtiny Unií přidělené kvóty na výrobu škrobu. Zemědělci tak mohli vyčerpat jen tři čtvrtě státní dotace, která už byla v národním rozpočtu připravena k dorovnání přímých plateb z Bruselu. Státem „uspořených“ 12 milionů korun na podporu produkce průmyslových brambor berme jako nenápadný signál pohromy. V Naturamylu Havlíčkův Brod letos v lednu prožili horké chvíle.
»Odběratelé nás bombardovali objednávkami, ale my jsme neměli z čeho vyrábět. Plošná neúroda v celé Evropě vystřelila ceny brambor nahoru, takže se pěstitelům vyplatilo prodat nasmlouvané brambory ke zpracování na přímý konzum. Nám pak obchodníci vyhrožovali sankcemi,« říká ředitel Naturamylu Zdeněk Myler.
Na konzumní brambory se dotace nevyplácí, ale jejich cena je vyšší. Proto stát produkci průmyslových brambor podporuje. A bude hůř. Chystaná změna dotační politiky, kdy se má národní dorovnání vyplácet na plochu půdy a nikoli už na konkrétní plodinu, možná povede k tomu, že se průmyslové brambory stanou ještě větší vzácností. Za referenční období pro výplatu státních podpor se má totiž považovat úroveň sklizně loňského roku. Laťka jde níž. Není to legrace? Zemědělci mohou vypěstovat brambor jen tak akorát, přebytky Unie stíhá. S brambory je přitom svízel, protože jsou na počasí ze všech plodin tou nejchoulostivější a zpravidla jich naroste buď moc nebo málo. V předunijních dobách odčerpaly veškerou případnou nadúrodu škrobárny, což teď nelze. Trefit se výrobou škrobu přesně na chlup do předepsané kvóty, to se u nás podařilo jen jednou. Bylo to v roce 2004 po našem vstupu do EU. Zatímco však škrobu z loňské sklizně je nedostatek, rok předtím ho byl zase nadbytek.
»Sklizeň v roce 2005 byla nadprůměrná, takže jsme škrobu vyrobili takřka o desetinu více, než stanoví kvóta. Unie však toleruje pouze pětiprocentní překročení. Vše nad tento limit jsme museli bez vývozní subvence exportovat mimo Unii a zemědělci přišli o dotaci,« vysvětluje praktické dopady nadprodukce předseda Českého škrobárenského svazu Miloslav Chlan.
Rok na to se karta na českých polích obrátila. »Zemědělci, z obav před ztrátou části odbytu i dotace, jich zjara pro jistotu zasázeli podstatně méně a do toho přišla neúroda v celé Unii,« vysvětluje důvody nynějšího fiaska Chlan.
Méně škrobu z domácí produkce bude letos na českém trhu, až dosud soběstačném, určitě znát. Použití je široké, od potravinářů po papírny. V předchozích letech ho zpracovatelé vyváželi a saldo zahraničního obchodu s touto surovinou bylo vždy kladné. Naopak v obchodování se zušlechtěnými škrobárenskými výrobky je Česko v trvalém pasivu, uvádí situační a výhledová zpráva Brambory z pera Ministerstva zemědělství.
V zahraničí už vyrábějí ze škrobu i plasty, jejichž výhodou je snadná rozložitelnost v životním prostředí. V Naturamylu si plastové obaly na potraviny vyzkoušeli také, ale jednání s obchodními partnery skončilo na ceně. Plasty z ropy byly levnější.
»Našli jsme si zahraniční partnery a spolu s nimi chceme projekt dotáhnout do konce. Ekologické plasty ze škrobu by mohly sloužit k balení biopotravin. Je to přírodní surovina,« říká Zdeněk Myler. Z brambor se dá také dělat biolíh, jenže podporu energetických plodin vláda odložila na příští rok.
Další plodinou, na kterou stát zemědělcům dorovnává dotaci na úroveň farmářů ve staré unijní patnáctce, je len. Přesto jeho roční sklizeň kryje pouze polovinu potřeby domácích zpracovatelů a druhá půlka se dováží ze zahraničí. Zelená zpráva Ministerstva zemědělství označuje len za ohroženou plodinu. Jeho výměra loni klesla na desetinu plochy z roku 1990 a loni činila pouhých 2752 hektarů. Na dotacích vyplatil stát pěstitelům necelých dvacet milionů korun. Největším pěstitelem v Unii je Francie s výměrou 81 tisíc hektarů. S Českem srovnatelně velká Belgie ho pěstuje na ploše 19 tisíc hektarů.
»Dotace slouží k pěstování, ale na nákup speciální sklizňové techniky to nestačí. Když v devadesátých letech postihla lnářství všeobecná krize, v Belgii stát obor rozsáhle podpořil investicemi do výkonnějších osiv, nové techniky a také dal peníze do marketingové kampaně, podporující výrobky ze lnu. My jsme pokračovali ve vyjetých kolejích, se zastaralými kombajny a zdevastovanými tírnami lnu,« vysvětluje náměstek ministra financí Tomáš Zídek, který předtím působil ve Výzkumném ústavu zemědělské ekonomiky, proč útlum oboru v Česku nastal dávno před vstupem do Unie a ani dotace ho dnes nezachrání.
Belgie je dnes lnářská jednička, ačkoli na tom dřív byla stejně jako my. Podpořila obor koncepčně a ne až ve chvíli, kdy léta podceňovaná plodina prakticky zmizela z polí. Podle podobného scénáře se vyvíjel i osud průmyslových brambor. I tady jsme v devadesátých letech zaspali.
»Z bruselské pokladny letos připutuje do českého zemědělství 11 miliard korun, a nárok na jejich vyplacení bude mít každý, kdo hospodaří minimálně na jednom hektaru půdy. Na přímých platbách tak dostanou 40 procent toho, co rolníci z bývalé unijní patnáctky. K tomu jim česká vláda přidá ze státního rozpočtu tolik, aby celková podpora dosáhla sedmdesáti procent dotací staré unijní patnáctky, tedy asi 7,2 miliardy korun,« vypočítává náměstek ministra zemědělství Stanislav Kozák.
Zatímco v očích Bruselu jsou všechny české hektary rovnocenné, bez ohledu na plodinu, národní dorovnání bylo až dosud směrováno na podporu konkrétní produkce. Tím se mělo zmírnit znevýhodněné postavení českých zemědělců na jednotném trhu. Přednostně preferovány byly produkty, které by kvůli nižší dotaci přišly nejvíc zkrátka. Tedy škrobárenské brambory, len a chmel. Podporu brali také chovatelé přežvýkavců – masného skotu, ovcí a koz.
Současný systém se má podle Kozáka změnit. »Evropská komise chce, aby naše národní dotace nebyly vázány na produkci, ale také se vyplácely na plochu zemědělské půdy,« uvedl. Jenže podle Tomáše Zídka to není žádná novinka. Domácí platba na produkci byla dočasná výjimka, a tak jako tak měla nejpozději v roce 2008 skončit. Tak to podle něj bylo vyjednáno v přístupových rozhovorech s Unií. Změna je tedy nevyhnutelná, i když přijde dříve, než jsme předpokládali.
Náměstek ministra Stanislav Kozák nevidí v odpoutání hektarů od produkce takovou tragédii, za jakou ji zemědělci mají. Slibuje, že na domácích podporách dostanou zemědělci ty samé peníze jako loni. Pěstitelé chmele se dokonce mohou rozhodnout, zda s produkcí zeleného zlata neskončí vůbec, a stát jim pak zaplatí totéž, jako kdyby v práci pokračovali. Polovina chmelové révy a tři čtvrtiny konstrukcí jsou starší než 15 let, takže se považují za přestárlé.
»Víc piva se v Česku neuvaří a exportní kontrakty na chmel jsou uzavřeny na léta dopředu,« vysvětluje Kozák, proč nemá cenu přestárlé chmelnice obnovovat a podporovat produkci, která nemá vyhlídku na odbyt. I když výměra chmelnic v Česku po roce 1990 klesla o polovinu na nynějších 5414 hektarů, Kozák nevylučuje, že se jejich plochy do budoucna ještě sníží.
»Chmel je jednou z mála úspěšných agrárních komodit, kde je saldo zahraničního obchodu trvale kladné. Loni jsme ho vyvezli za 812 milionů korun, « oponuje Zdeněk Rosa ze Svazu pěstitelů chmele. Tržby jsou sice proti minulosti nižší, ale Rosa to částečně přičítá na vrub posilující koruně. Tvrdí také, že produkce piva ve světě stoupá. Ale pokud se za základ pro vyrovnávací platby od státu vezme jako referenční rok loňská sezóna, příležitost na světovém trhu nevyužijeme.
»Zánik některých chmelnic sice vytvoří prostor pro ty, kteří chtějí pokračovat a plochu dále rozšířit, jenže na nové porosty už peníze nedostanou. Bude to stop stav,« uvažuje Rosa. Vybavuje si obdobnou situaci v Německu, kde před naším vstupem do Unie platil stát zemědělcům dotaci za to, že chmelnice opustili, a ty samé peníze brali aktivní pěstitelé. Výměra chmelnic se tam v důsledku toho snížila o čtvrtinu.
Tržby z pěstování chmele se pohybují kolem 150 až 160 tisíc korun z hektaru, ale stejně vysoké jsou i náklady. Dotace umožňují pěstiteli přežít, ale peníze na obnovu už nemá. Proto jsou české chmelnice přestárlé, vysvětluje Rosa.
»Neinvestuje se do strojů, ani do porostů,« říká. Připomíná, že v sousedním Německu berou pěstitelé chmele na dotacích 480 eur na hektar, u nás loni brali zemědělci 65 procent z této částky díky dorovnání ze státního rozpočtu. Máme sice levnější pracovní sílu, ale cena techniky, hnojiv a postřiků je stejně vysoká, připomíná Rosa.
Člen zemědělského výboru Poslanecké sněmovny Pavel Kováčik (KSČM) chystanou změnu dotačního systému nevítá: »Současný způsob dorovnávání plateb motivoval zemědělce k činnosti a ti pak za to odváděli daně,« argumentuje.
Za demotivující považuje odpoutání platby od produkce i tajemník Agrární komory Jan Záhorka. »Chovatel ovcí by bral stejné peníze jako ten, kdo stádo zlikviduje,« namítá.
Že by však státní rozpočet učil v nových podmínkách zemědělce lenivět, o tom Tomáš Zídek z Ministerstva financí pochybuje. Uznává, že o mimořádnou podporu přijdou pěstitelé okrajových plodin, ale problém vidí v dlouhodobě neřešené koncepci oboru. Rozhodně si však nemyslí, že chovatelé skotu ze dne na den skončí, když jim stát přestane platit národní podporu. Dotace z jiných zdrojů zůstanou zachovány, takže to bude i nadále výhodné.
»Pastva je v současné době nejlukrativnější zemědělská činnost. Formou různých plateb může zemědělec díky skotu získat až 16 tisíc korun na hektar zemědělské půdy. Má příplatky za to, že pastvinu nehnojí, že hospodaří v horské oblasti i za ekologické zásady chovu. Na novém systému by tratil maximálně desetikoruny,« vypočítává s poukazem na ekonomické studie, které na předchozím pracovišti vypracoval. Kdo má od Pozemkového fondu pronajatých tisíc hektarů louky v podhůří a k tomu 200 kusů skotu, dostane formou různých podpor až 16 milionů korun ročně. Na jihu Moravy dostane zemědělec na orné půdě na hektar obilí od Unie a státu celkem 5000 korun a k tomu tři tisíce korun za tunu obilí, přičemž náklady na ni jsou 2700 korun.
»Horáci jsou proti úrodnému jihu ve finanční výhodě o dva až čtyři tisíce korun na hektar,« tvrdí s jistotou Zídek. V některých státech Unie už tamní zemědělci přešli na platby na farmu, kde také nezáleží na výši produkce. Stejný systém budeme muset převzít v budoucnu tak jako tak i my.
Vývoz mladých kusů živého skotu do zahraničí je v poslední době tak enormní, že to na Ministerstvu zemědělství vyvolalo paniku.
»Především v komoditě živý skot je zcela zřetelný obrovský nárůst vývozu po vstupu ČR do EU, na což poukazovali již předchozí ministři zemědělství směrem k chovatelům. Důvodem jsou lepší nákupní ceny, které čeští chovatelé skotu dostávají v sousedních západních zemích. Při vývozu do Německa či Rakouska je cena za kilogram v živé váze u býků cca 80 Kč, zatímco nákupní cena za kilogram v ČR u býků je dnes cca 42 Kč.
Důsledek takto vysokých vývozů zástavového skotu pak je, že úbytek počtu kusů v základních stádech již nelze nahradit přirozenou reprodukcí. Tím je velmi ohrožen obrat stáda skotu v ČR. V konečném důsledku může docházet také k reexportu, kdy část hovězího masa prodávaná v ČR pochází z domácího skotu po zpracování v zahraničí. Obdobně k tomu může docházet i u vepřového masa,« uvádí doslova ministerstvo v tiskové zprávě.
Alice OLBRICHOVÁ, Týdeník Ekonom
