Spoluspotřebitelství jako rostoucí trend – výhody a úskalí

Obsah srpnového dTestu

Aktuální číslo časopisu dTest 8/2018 Obsah srpnového dTestu

Vydané: 3.5.2018    Publikované v časopise 5/2018

Sdílená ekonomika, krátkodobý pronájem, sousedská půjčovna – alespoň s jedním z těchto slovních spojení se musel v poslední době setkat snad každý. Všechny spadají pod širší fenomén spoluspotřebitelství.

O spoluspotřebitelství se mezi odborníky začalo poprvé mluvit zhruba před deseti lety, stojí však na jednoduchých odvěkých principech sdílení, důvěry a sousedských vztahů. Kromě utužování vztahů v komunitách a šetření nákladů je jeho výhodou i lepší udržitelnost ve vztahu k životnímu prostředí a přírodním zdrojům. Zdá se, že možná jediným problémem je, že právní úprava nezvládá s rozvojem stále atypičtějších spoluspotřebitelských platforem udržovat krok.

V českém prostředí se zatím představil jen zlomek firem a platforem fungujících na základě spoluspotřebitelství. Jako první vyvstanou většině lidí na mysl zprostředkovatelské služby společností Airbnb (krátkodobý pronájem) nebo Uber (městská autodoprava), dlouhodobě a dobře ale funguje například i stránka Vinted, která nabízí prostor pro výměnu oblečení a doplňků. Jinde v zahraničí však trh roste mnohem rychleji a lidé si vyměňují i na několik týdnů celé své domovy (Love Home Swap) nebo si najímají přes mobilní aplikaci TaskRabbit rychle dostupné pomocné ruce na drobné úkoly – od pouhého pověšení obrazu až po bizarní zakázky na prošlapání příliš tvrdé matrace či vydávání se za klientku, které se nechce na otravné školení.

Pošli nepotřebné dál a ušetři

V zásadě se dají spoluspotřebitelská schémata rozdělit do tří kategorií. První je redistribuce již pořízených věcí. Účastníci vezmou věci, které vlastní, ale nevyužívají, a najdou pro ně využití u někoho jiného. Už několik let si například Američané takovým způsobem bezplatně a na základě pouhé důvěry (podpořené vzájemným následným hodnocením uživatelů) poštou vyměňují filmy na DVD či knihy. Takové spotřebitelské chování šetří finanční náklady i životní prostředí, a ještě vás zbaví „lapačů prachu“, které vám doma už stejně jen překážejí.

Půjčování mezi sousedy

Druhým modelem je nahrazení vlastnictví sdílením a půjčováním věcí. Vznikají třeba sousedské půjčovny s kutilskými potřebami. Každá druhá domácnost má doma docela zbytečně elektrickou vrtačku, jejíž pořizovací náklady nejsou rozhodně zanedbatelné vzhledem k faktu, že průměrný kus bude za celý svůj životní cyklus používán po dobu pár desítek minut. Tak se na něj několik sousedů složí a kdykoliv jej může použít kterýkoliv z nich. Nebo každý ze sousedů vlastní různé věci, které ochotně každému párkrát do roka zapůjčí.

Hlavní ideou této formy je oproštění se od posedlosti vlastnictvím věcí a efektivní uspokojení svých potřeb jinou, ekonomičtější i ekologičtější cestou. V Anglii se například osvědčila iniciativa Landshare, která spojuje vlastníky zahrad a nadšené zahrádkáře – jeden poskytne půdu, druhý svůj čas a schopnosti a podělí se o zeleninu, která na pozemku vyroste.

Sdílení aut na vzestupu

Mimořádně úspěšnými se staly služby krátkodobého půjčování aut nebo rovnou sdílení osobních automobilů formou takzvaného carsharingu. Když někdo vlastní automobil, využívá ho nejčastěji na dojíždění do práce, na nákupy a o víkendu na cesty za rodinou či na výlety. Auto je tak využívané maximálně dvě hodiny denně a po zbytek času stojí ladem. Náklady na provoz se tím však nesnižují. I když auto nejezdí, je nutné platit povinné ručení a v některých zemích také silniční daň, která není zrovna nízká. K tomu je nutné připočítat také náklady na průběžný servis, jako je přezouvání kol či výměna náplní. Pokud se k tomu přidá i nějaká závada, činí náklady desetitisíce korun ročně.

Carsharing umožňuje sdílení nákladů na provoz auta mezi více lidmi. Jednotliví uživatelé platí pouze za to, kdy auto skutečně využijí, a celkové náklady na provoz se mezi ně rozloží. Vozový park provozuje společnost, která zajišťuje nákup a průběžný servis vozidel. V ceně za půjčení vozidla bývá zahrnuto také palivo. Celosvětově největší společností zaměřující se na carsharing je Car2go, která působí v Evropě, Severní Americe i Asii a v roce 2017 disponovala asi 14 tisíci vozidly a dvěma a půl milióny uživatelů. V ČR působí například Autonapůl nebo Car4way, a zejména v Praze a dalších velkých městech popularita carsharingu roste.

Nevýhodou může být nižší časová flexibilita, nutnost plánovat své pojížďky dopředu a v případě ČR ještě stále nedostatečné pokrytí vozidly k půjčení. Politiku placení za půjčování aut mohou mít společnosti nastavenou různě. Obvyklé je složení kauce při registraci u společnosti a potom placení buď za ujetý kilometr, nebo za hodinu používání vozidla – podle preferencí uživatele. Carsharing je tak zajímavou alternativou k vlastnění auta především pro občasné řidiče ve velkých městech.

Plánovaná spolujízda místo stopování

Auto je možné sdílet ještě dalším způsobem, a to spolujízdou. Princip spočívá v tom, že spousta provozovatelů aut dojíždí více či méně pravidelně za prací, za studiem či potřebují vůz z jiných důvodů. Aby nebyla prázdná místa v autě nevyužitá, je možné je nabídnout dalším lidem. Jednou z variant je sdružování se do skupin na sociálních sítích, kde řidiči nabízejí volná místa na své trase za příspěvek na uhrazení nákladů s provozem auta. Sociální sítě však většinou sdružují pouze cestující mezi konkrétními městy. Lze nalézt také alternativy, které mají širší záběr. Celoevropsky se na spolujízdu zaměřuje BlaBlaCar, jen v ČR pak funguje například jizdaspolu.cz nebo autostop.cz.

Na kole bez starostí

Sdílení funguje také u jízdních kol. Zde je situace jednodušší díky nižším nákladům na pořízení i provoz. Ve většině velkých evropských měst jsou k dispozici půjčovny nebo automatické stojany s jízdními koly k zapůjčení. Projekty často podporují nebo přímo zajišťují samotná města s vidinou čistšího ovzduší a menšího provozu. Existují však i alternativy.

V České republice působí v několika větších městech například Rekola Bikesharing, v Praze a Brně pak operuje Velonet a kola půjčují na vybraných stanicích také České dráhy skrze službu ČD Bike. Například u růžových Rekol je postup takový, že si uživatel přes aplikaci v telefonu vyhledá nejbližší kolo, následně obdrží kód k zámku a může jezdit. Kolo pak vrátí do vyznačené oblasti nebo stojanu, opět ho zamkne a polohu kola i nový kód zámku zadá do aplikace. Půjčení kola se účtuje buď po kratších časových úsecích, anebo si lze zřídit sezónní předplatné. Velonet zase soustředí svá kola pouze na vlastní stojany. V případě ČD Bike je nutné podepsat nájemní smlouvu, složit zálohu a zaplatit půjčovné.

Protestující taxikáři

Poslední kategorií jsou systémy zprostředkovatelských služeb, do níž patří i již zmiňovaný Uber nebo Airbnb. Nechají vás si (při)vydělat tím, že využijete, co už máte – v těchto případech auto nebo obydlí. Tyto služby působí největší kontroverze a dělají vrásky několika skupinám. Uber se setkává s odporem klasických taxikářů, podle nichž jim bere zakázky, tlačí ceny na neúnosné minimum, a hlavně obchází zákon tím, že si jeho řidiči nevyřizují taxikářské oprávnění. V Brně provoz Uberu zastavilo předběžné soudní opatření už po čtyřech měsících. Po pár dalších měsících bylo sice zrušeno, právní hledisko však zůstalo nezodpovězeno a řidiči společnosti mohou být údajně nadále pokutováni za vyhýbání se povinnostem pod zástěrkou sdílené ekonomiky.

Zdražování nájmů

Zprostředkovateli krátkodobého pronájmu Airbnb se zase dává za vinu prudké zrychlování růstu nájmů – kdo by pronajímal místním za „lidskou“ měsíční sazbu, když stejnou částku jsou někteří turisté ochotní zaplatit za prodloužený víkend v metropoli. V některých zahraničních velkoměstech se už proti krátkodobým pronájmům zavádějí tvrdá opatření. Například v Berlíně se poslední dva roky nemohly přes Airbnb pronajímat téměř žádné byty; od 1. května 2018 je to opět možné, ovšem za přísných podmínek. Pokud jde o vlastníkův „druhý“ byt, ve kterém nebydlí, smí jej krátkodobě pronajímat jen na 90 dní v roce, a to po získání zvláštního povolení. Takový byt nesmí bez povolení ani zůstat nepronajat trvalým nájemníkům po dobu delší než tři měsíce. Berlín také posunul horní hranici pokut za porušení těchto pravidel ze 100 na 500 tisíc euro. V Praze zatím Airbnb působí bez regulace, veřejná debata o něm se ale vyhrocuje.

Především poslední, nejvýdělečněji orientovaná forma sdílené ekonomiky přináší nejvíce otázek a problémů. Její rozvoj je bohužel rychlejší než reakce zákonodárců. Ozývají se radikální hlasy, které by podobné služby nejraději plošně zakázaly, jiní radí ponechat trhu volnost a přijmout přirozený vývoj. Ať se česká právní úprava vydá kterýmkoliv směrem, cesta to rozhodně nebude jednoduchá.


Prihlásiť