Digitální fotopřístroje: Pro lepší orientaci...

Obsah aprílového dTestu

Aktuální číslo časopisu dTest 4/2024 Obsah aprílového dTestu

Publikované v časopise 11/2005

Před nákupem digitálního fotoaparátu pár informací pro lepší orientaci...

  • Doporučená cena (Kč)
    Cena nového modelu, který se objeví na trhu, je často nadhodnocená a zaplatí ji jen ti, kdo na avizovanou novinku netrpělivě čekali. Většinou se již po krátké době vlivem konkurenčního boje výrazně sníží. Často se dá u některého typu mluvit dokonce o trvalém snižování ceny.
  • Celkový počet obrazových bodů (v milionech)
    V reklamě a při určování ceny nejdůležitější parametr. Neplatí však jednoznačně, že vyšší rozlišení je ve všech ohledech lepší. U stejně velkých snímacích čipů je při vyšším počtu snímacích prvků jejich velikost menší. Je proto menší i jejich výstupní signál, což většinou způsobuje vyšší šum. Není to ale dogma – dokonalejší zpracování signálu ve fotopřístroji může šum výrazně snížit. Je zbytečné kupovat přístroj s nejvyšším rozlišením, když jej budeme využívat pouze pro fotografie pohlednicového formátu. Snímky s vyšším rozlišením také dříve zaplní paměťovou kartu.
  • Neinterpolované rozlišení (pixely)
    Zdůrazněn je pojem neinterpolované. Často se z reklamních důvodů snímek již v přístroji přepočítává na vyšší rozlišení, než poskytuje snímací prvek. Snímek většího rozměru pak může vypadat lépe, ale více detailů než při základním rozlišení již nepřinese. Na přístrojích seriózních výrobců musí být podle dohody uveden jen skutečný počet snímacích bodů.
    Jiným případem jsou ale snímací prvky Super CCD firmy Fuji, které je mají umístěné v rastru pootočeném o 45 °. Počet přepočítaných obrazových bodů je vyšší než počet bodů snímacího čipu a změřené rozlišení tomuto přepočtu odpovídá.
  • Snímací čip (mm)
    Ve srovnání s kinofilmem jsou rozměry snímacích čipů v digitálních fotopřístrojích velmi malé. Ve stejném poměru jsou menší i rozměry objektivů. Důsledkem je i mnohem vyšší hloubka ostrosti; ta je ve většině případů vítaná, ale téměř vylučuje pořízení působivých snímků s velmi rozostřeným pozadím.
  • Ohnisková vzdálenost objektivu (ekvivalentní ke kinofilmu)
    Nejrozšířenějším klasickým formátem je kinofilm (24x36 mm) a na parametry zde používaných objektivů jsou jejich uživatelé zvyklí. Naproti tomu mají digitální přístroje mnoho rozměrů snímacích čipů. Pro názornost jsou jejich skutečné ohniskové vzdálenosti přepočítány na hodnoty odpovídajících kinofilmových objektivů.
    Z reklamních důvodů se uvádí poměr nejdelší a nejkratší ohniskové vzdálenosti (například 3xzoom). Je ale s podivem, že i v odborné literatuře bývá často uváděn jen tento poměr, nikoliv ekvivalentní ohniskové vzdálenosti. Pro použití přístroje je podstatné, má-li objektiv rozsah 28–84 mm nebo 45–135 mm. Použití nejkratších ohniskových vzdáleností se výrobci vyhýbají jako pověstný čert kříži a přístroje s ekvivalentní ohniskovou vzdáleností okolo 28 mm a kratší se vyskytují jen výjimečně.
  • Světelnost objektivu
    Vyšší světelnost (menší clonové číslo) umožňuje nejen fotografování za horších světelných podmínek, ale i pořízení snímků, na kterých chce mít fotograf rozostřené pozadí. Naopak nemožnost clonit na vyšší clonová čísla, často z neznalosti kritizovaná, je dána fyzikálními zákony. Čím menší je snímací čip, tím je menší clonové číslo, při kterém dochází k neostrosti vlivem vlnové povahy světla (a žádná konstrukce objektivu to nemůže změnit).
  • Digitální zoom
    Jedná se o výřez ze střední části snímku. Vzhled i význam je stejný jako u výřezů u klasických fotografií. Zorný úhel napodobuje objektivy s delší ohniskovou vzdáleností, kvalita úměrně klesá. S výjimkou případů fotografování při nižším rozlišení, než aparát umožňuje, se pak při digitálním zoomu využije výřez z rozlišení vyššího. Málokdo ale trvale používá pětimegový přístroj na dvoumegové snímky. Použití optického hledáčku je při digitálním zoomu vyloučeno. Stejnou úpravu (výřez) je možné provést i v grafickém programu.
    Je ale mnoho uživatelů, kteří úpravy v počítači nepoužívají a pro ty má digitální zoom své výhody. Stejně jako ostatní úpravy fotografií přímo ve fotopřístroji.
    Z reklamních důvodů uvádějí někteří výrobci na přístrojích součin optického a digitálního zoomu (například 21xzoom). Výsledná kvalita při největším přiblížení může být někdy i zcela nepoužitelná. Některé přístroje mají funkci „digitální makro“; výřez ze střední části snímku umožňuje vyfotografovat ještě menší předmět. O této funkci platí všechno, co bylo uvedeno o digitálním zoomu.
  • Citlivost (ekvivalent ISO)
    U klasických fotomateriálů je měření citlivosti dáno normami a podle citlivosti se filmy dělí do jednotlivých kategorií. Dvojnásobné hodnotě ISO odpovídá dvojnásobná citlivost (osvětlení scény je možno snížit na polovinu, což znamená, že o jeden stupeň je možno zkrátit čas nebo přivřít clonu). Stejné hodnoty jsou uváděny i u digitálních přístrojů, při stejné hodnotě ISO by měl být stejný osvit (clona, čas) jako u filmu.
    Na rozdíl od filmu je u digitálních přístrojů možné volit citlivost u každého snímku zvlášť. Nejčastěji se uplatní automatické nastavení, kdy je vyšší citlivost zařazena při nedostatku světla, při volbě delší ohniskové vzdálenosti nebo motivového programu „sport“. I zde je ale něco za něco: při vyšší citlivosti vzrůstá šum, vzhledově velmi podobný zrnu citlivějších filmů. Proto je někdy rozsah automatického nastavení citlivosti omezen a vyšší citlivost je možno nastavit pouze ručně, tedy s vědomím nižší kvality. U některých přístrojů lze nejvyšší citlivost nastavit pouze při nižším rozlišení – dostatečný signál pro jeden obrazový bod se pak získává z několika buněk snímače a šum je nižší. To, že má přístroj možnost nastavit větší citlivost, ještě naznamená, že je lepší. V praxi se často zjistí, že šum je zde příliš velký a nejvyšší citlivost se přestane používat.
  • Program, předvolba času, předvolba clony, manuál, motivy
    Osvitový program, při kterém se podle světelných podmínek mění současně clona i čas, má prakticky každý digitální fotopřístroj. Předvolbu času mají spíše přístroje vyšších kategorií. Ke zvolenému času přiřadí automatika správnou clonu. Je-li potřebná clona mimo rozsah, zobrazí varování, aby byl čas ručně změněn. Některé přístroje změní předvolený parametr automaticky (například funkce safety shift). Předvolbu clony mají často i jednodušší přístroje. Automatika opět přiřadí správný čas, případně zobrazí varování. U některých (překvapivě i dražších) přístrojů se však často při změně ohniskové vzdálenosti nastavená clona mění, stejně jako se mění základní světelnost. Na správný osvit však tato skutečnost naštěstí vliv nemá. I zde se při osvitu mimo rozsah zobrazí varování, aby byl čas ručně změněn, nebo se změní předvolený parametr automaticky.
    Při manuálu je možno nastavit i clonu i čas, například pro práci s externími blesky. Přístroj pak indikuje odchylku od správné expozice. Pozor na některé jednodušší přístroje, u kterých je označením „manuál“ pouze umožněna změna některých jiných parametrů, čas a clona se řídí programovou automatikou.
    Motivové programy jsou velmi oblíbené. Zvolením motivu se nastaví celý soubor parametrů tak, aby mohl být vyfotografován co nejlépe. Uživatel se však většinou nedoví, co a jak bylo nastaveno (i zde jsou čestné výjimky). Je dobré tyto motivy prakticky vyzkoušet.
  • Automatické nastavení
    Tuto možnost má téměř každý digitální přístroj (ty jednoduché někdy jako jedinou). Označení se u různých výrobců liší. Někdy je to nápis AUTO, někdy zelený obrázek fotopřístroje, někdy červené srdíčko. Osvitová automatika funguje stejně jako v programovém režimu, ale mnoho dalších parametrů nejde ručně nastavit a tedy ani pokazit snímek špatnou volbou, nastavenou z neznalosti. Mnozí uživatelé začínají po pořízení digitálního fotopřístroje právě s touto volbou, neměli by u ní
    ale trvale zůstávat.
  • Korekce expozice (EV)
    EV udává hodnotu osvitu, kombinaci clony a času. Například EV 10 je 1/60s při cloně 4. Ale také 1/30s při cloně 5,6, atd. Změna osvitu o 1EV znamená změnu clony nebo času o 1 stupeň (změnu osvitu na dvojnásobek, resp. polovinu). Všechny zde testované přístroje umožňovaly korekci od –2EV do +2EV, s výjimkou Olympusu E-300, který umožňuje korekci v rozsahu od –5EV do +5EV. V některých výjimečných případech, kdy expoziční automatika selže, je ruční korekce nutná. U některých fotopřístrojů ovlivňuje korekce i intenzitu vestavěného blesku (i v případě, že má blesk možnost vlastní korekce). Je potřeba pořádně prostudovat návod, nebo zhotovit zkušební snímky s různým nastavením.
  • Rozsah závěrky (s)
    Ne vždy je celý udávaný rozsah použit ve všech programech; zejména nejdelší časy je často možno nastavit jen v předvolbě času nebo při nastavení na manuál. Někdy bývá k dispozici i čas B (závěrka je otevřena po dobu stisknutí spouště), někdy překvapivě i kdysi používaný čas T (závěrka se zavře až dalším stisknutím spouště).
  • Video (rozlišení, délka trvání)
    Svojí kvalitou a délkou záznamu nemůže zatím soupeřit s videokamerami. Pro výjimečný záznam krátkého zajímavého děje může stačit.
  • Ukládané soubory
    Nejčastěji používaným obrazovým formátem je JPEG, často i s volbou komprese. Při vyšší kompresi se na kartu vejde více snímků, ale při horší kvalitě. Optimální je většinou základní doporučené a předvolené nastavení. Největší objem dat má nekomprimovaný TIFF, vhodný pro další zpracování snímků v nejvyšší kvalitě. Některé přístroje umožňují uložit i RAW; to však není formát obrazu, nýbrž soubor nezpracovaných dat, který vyžaduje následné zpracování v obrazovém editoru příslušného výrobce, nebo v programech s jeho podporou.
  • Typ paměti
    Zatím velmi používaná (převážně u profesionálních přístrojů) je Compact Flash (CF), je největší a nejlevnější. Rozšiřuje se však používání karty Secure Digital (SD). Firma Sony má vlastní karty Memory Stick (MS), dokonce již v několika provedeních. Existují i jiné druhy paměťových karet. Použití vestavěné paměti je vzhledem k její malé kapacitě spíše pomocí v nouzi. Dodavatelé přístrojů s vestavěnou pamětí žádné paměťové karty většinou nepřibalují, ostatní dávají mnohdy jen karty s minimální kapacitou, která stačí jen na základní vyzkoušení přístroje. Kartu s kapacitou, použitelnou při běžném fotografování, je vždy potřeba dokoupit. Karty s vyššími kapacitami (nad 1 GB) nelze v některých přístrojích použít (jejich software nepodporuje požadovaný systém).
  • Výstup PC / TV
    Propojení s počítačem je nejčastěji realizováno systémem USB (1.1 nebo rychlejším 2.0). K přenosu fotografií do počítače se často používají čtečky paměťových karet. Výstup na TV přijímač umožňuje prezentaci snímků na televizní obrazovce. Ne každý digitální fotopřístroj umožňuje pootočení snímků, které jsou vyfotografované „výšku“; jsou potom na obrazovce v nesprávné poloze.
  • Baterie, nabíječka, síťový napáječ
    Proti klasickým přístrojům na film, ve kterých vydržely baterie i několik let, mají digitální mnohonásobně vyšší spotřebu. Někdy tak velkou, že to výrazně omezuje jejich používání. Naštěstí je tomuto parametru ze strany výrobců věnována velká pozornost a spotřeba se stále snižuje. V prospektech uváděné počty snímků jsou však stále ještě spíše zbožným přáním výrobců. Výhodou tužkových baterií je jejich nízká cena a snadná dostupnost. Stále častěji se objevují digitální fotopřístroje, kterým místo dříve obvyklých čtyř stačí dvě „tužkovky“. Klasické baterie jsou však poměrně drahé (mohou však dobře posloužit v nouzi) a proto se používají výhradně nabíjecí akumulátory NiMH. Nabíjecí akumulátory NiCd se pro použití v digitálních aparátech nedoporučují, někteří výrobci je přímo zakazují (mohou poškodit přístroj velkým proudem, který jsou schopné poskytnout). Nevýhodou nabíjecích tužkových článků je jev, při kterém fotoaparát vyhodnotí nízké napětí a odmítne pracovat, ačkoliv jsou „tužkovky“ téměř nabité. Na vině bývá často jediný slabší akumulátor z použité sady.
    Dražším, ale stále častěji používaným řešením jsou nabíjecí akumulátory LiIon. U malých digitálních přístrojů velmi podobné těm, které se používají v mobilních telefonech. Jejich výhodou je přesné přizpůsobení fotopřístroje příslušnému akumulátoru a tím i optimální využití energie. Velmi výhodným řešením jsou nabíjecí baterie LiIon tvaru a velikosti dvou spojených tužkových baterií; těmi lze v nutném případě baterie LiIon nahradit. Od výhodných LiIon akumulátorů je třeba rozlišovat nenabíjecí lithiové baterie, používané velmi často u klasických fotopřístrojů. Při velké spotřebě digitálních fotopřístrojů a vysoké ceně těchto baterií by se provoz neúnosně prodražil.
    Nabíječka je někdy externí, někdy se dobíjí akumulátor přímo v přístroji – buď připojeném, nebo vloženém do tzv. „kolébky“ (doku). Síťový napáječ se využije při práci ve studiu.
  • Rozměry
    Z reklamních důvodů se uvádějí rozměry bez výstupků, takže se při vkládání 40mm fotopřístroje do 40mm oddílu fotobrašny musí někdy brašna dost poddat.
  • Pohotovostní hmotnost (g)
    Opět z reklamních důvodů jsou v prospektech uváděny váhy přístrojů tak, jak nejsou nikdy přenášeny ani používány – bez baterií a paměťové karty. V naší tabulce jsou váhy i s těmito nutnými doplňky.

Prihlásiť