Kdykoli Jaromír Kloud usedne k internetu, hned se začne pídit po obchodech, kde se u nás dají levně koupit salámy ze Slovenska. Činí tak nikoli proto, aby ho doma pochválili za výhodný nákup, ale aby nachytal zahraniční konkurenci na švestkách. Jaromír Kloud je totiž předsedou Českého svazu zpracovatelů masa a shromažďuje důkazy, že jsou slovenské uzeniny horší než české. Čerstvým úlovkem je nápadně levný salám vysočina ze slovenského masokombinátu Tauris Rimavská Sobota koupený v Makru.
„Laboratorní rozbor ukázal, že je tam víc vody, než povoluje česká vyhláška. Náš výrobce by za takový salám dostal pokutu pro klamání spotřebitele, ale zahraničního postihnout nelze. Chrání ho unijní předpisy, které jsou měkčí než tuzemské,“ zlobí se na nerovné soutěžní podmínky Kloud. Konkrétně má na mysli tzv. špekáčkovou vyhlášku, jak se zkráceně říká právnímu předpisu, který u nás zavedl povinný obsah masa v nejoblíbenějších uzeninách jako jsou špekáčky, salám vysočina nebo gothaj. Český svaz zpracovatelů masa teď tlačí na Ministerstvo zemědělství, aby vyhlášku zrušilo, „protože české výrobce na domácím trhu diskriminuje“. Volání uzenářů po rovných podmínkách s dovozci má ovšem háček. Doplatili by na něj opět spotřebitelé. Tentokrát už i zhoršenou kvalitou domácího zboží.
Špekáčkovou vyhlášku si před vstupem do Unie prosadili sami výrobci. Měla spotřebitelům zaručit, že se při výrobě známých uzenin nebude podvádět a zavedené názvy budou pro spotřebitele signálem kvality. Černé na bílém tam dokonce stojí, že masné výrobky musejí mít příjemnou chuť a mají vonět. Dobrý úmysl ale českým uzenářům nevydržel dlouho. Slibovaný ostrůvek kvality v záplavě unijní konkurence nyní hodlají smést vlastní rukou. Zrušení vyhlášky totiž znamená jediné. Rozvázat výrobcům ruce, aby mohli slovenské konkurenci čelit stejně náhražkovým zbožím, jaké jí vyčítají. O spotřebitele už nejde. Je to obchodní válka.
Tauris Rimavská Sobota, z jehož dílny pochází nápadně levný salám vysočina s nápadně vysokým podílem vody, je renomovaná firma. Jde o největší potravinářský podnik na Slovensku. Jako první tamní masokombinát získal povolení exportovat do Evropské unie už v roce 1996.
„Kupte si naše výrobky a posuďte sami, zda jsou dobré,“ šalamounsky odpověděl ředitel pro obchod a marketing v Taurisu Miroslav Lesko na otázku, zda se firma při vývozu uzenin do Česka řídí naší špekáčkovou vyhláškou. Při výrobě salámu vysočina, jak říká, vycházejí z červených norem (bývalé ČSN) i „z poznatků moderní technologie“.
Pozoruhodné je, že názvy oblíbených uzenin z dob společného státu přežily rozpad federace a nad jejich kvalitou nyní na Slovensku bdí tzv. Potravinový kodex. Pro vysočinu a špekáčky obsahuje dokonce navlas stejné definice jako česká vyhláška. Nápadná podobnost obou právních předpisů není náhodná. Když na Slovensku kodex sestavovali, sloužila česká vyhláška jako vzor. Potravinový kodex je pro tamní výrobce závazný, ale také jen u zboží určeného pro slovenský vnitřní trh.
„Při vývozu potravin do Čech se řídíme výhradně pravidly Evropské unie,“ zdůrazňuje Lesko. Netají se tím, že existence kodexu tamní výrobce znevýhodňuje ve vztahu k zahraničním a také by ho nejraději zrušili. Vadí jim laciná šunka z Rakouska, která není z předepsané kýty, ale z vepřového kolena. Nevítanou konkurenci představují i levné špekáčky z Čech. Sítem kodexu by neprošly, jenže jsou zahraniční. Kontrola na ně nemůže.
Společné kulinární dědictví po bývalé federaci měla ochránit naše vyhláška a slovenský kodex, aby je masokombináty nekřtily vodou a neředily moukou. Jenže v exportní praxi je košile bližší než kabát. Také Jaromír Kloud přiznává, že vývozní špekáčky pro slovenský trh mají jinou recepturu než pro české zákazníky.
„Při vývozu jsou pro nás směrodatná pravidla z Evropské unie. Vyhláška pro domácí trh je nadstandard,“ říká.
Zmíněný nadstandard není žádné dogma. Určuje pouze to, že ve špekáčcích musí být aspoň 40 procent masa, 45 procent tuku a nesmějí obsahovat strojově oddělené maso, včetně drůbežího separátu. Zbytek je na dohodě výrobce a obchodníka.
„Tak jako vedle sebe existují stejné značky aut s různou výbavou za různé ceny, tak se liší i špekáčky pro různé obchodní řetězce na našem trhu. Do vyhlášky se vejdou všechny,“ přibližuje Kloud situaci na domácí půdě.
Zrušení špekáčkové vyhlášky, přesněji řečeno vypuštění nejdůležitějších bodů s požadavky na obsah masa, tuku a vody v uzeninách, se nelíbí Ministerstvu průmyslu a obchodu. Vedoucí oddělení ochrany spotřebitele Josef Tržický má zato, že nejprodávanější masné výrobky by se měly dělat podle závazných pravidel. Na druhé straně uznává, že domácí výrobce bychom měli chránit před nekalou konkurencí.
„Obdržel jsem informace, že slovenské dovozy k nám jsou významné,“ uvedl Tržický.
Statistické údaje o zahraničním obchodu s masnými výrobky to ale nepotvrzují. Ze Slovenska k nám bylo v roce 2005 dovezeno 2594 tun uzenek a salámů, zatímco Česko jich do SR ve stejné době vyvezlo 7318,5 tuny, tedy třikrát více. Uvádí to Situační a výhledová zpráva z pera Ministerstva zemědělství. Ta navíc upozorňuje, že pokles spotřeby vepřového masa v posledních deseti letech souvisí se snižováním jeho podílu v masných výrobcích. Doslova uvádí, že: „Ministerstvo zemědělství ve snaze řešit tento problém v legislativní rovině vydalo vyhlášku č. 264/2003 (špekáčková vyhláška – pozn. redakce), kterou u vybraných výrobků stanovuje, jaké druhy surovin mohou být při výrobě daného výrobku použity a které naopak zcela vyloučeny. Povinnosti stanovené výrobcům mají přesně definovanou minimální kvalitu. Byla tak do značné míry eliminována možnost klamání spotřebitele použitím levnějších náhražek.“
Jinými slovy, šlo o spojení příjemného s užitečným. Aby se spotřebitelé najedli a chovatelům prasat se zvedl kýžený odbyt.
Návrh seškrtané vyhlášky z pera Českého svazu zpracovatelů masa, je bezzubým torzem „přesně definované minimální kvality“. Říká se v něm pouze to, že konzerva hovězí ve vlastní šťávě má být z hovězího masa a vepřová konzerva z vepřového. V bůčkové pomazánce musí být bůček a v játrové paštice játra. V turistickém trvanlivém salámu by mělo být místo 40 procent tuku rovných 50 procent. U trvanlivých salámů navrhují zpracovatelé zrušit požadavek na minimální obsah libového masa. Napříště má stačit jen obsah tuku a vody.
Zcela zmizet mají tabulky se standardy pro špekáčky, kabanos, párky, šunkový salám a gothaj. Přitom už sama původní vyhláška spotřebitelům ve skutečnosti žádný nadstandard nezajišťuje. Za maso totiž považuje všechny části zvířat „vhodných k lidské spotřebě“. Pravým masem označuje pouze čistou svalovou bílkovinu bez pojivové tkáně a bílkovin rostlinného původu.
Podle zpracovatelů by nadstandardní požadavky na kvalitu uzenin měla spotřebitelům napříště garantovat značka Klasa, což je označení pro kvalitní domácí potraviny. Jenže pro Klasu se výrobci rozhodují dobrovolně, takže si Josef Tržický z Ministerstva průmyslu a obchodu neumí představit, jak to kontrolovat a postihovat.
Mluvčí Ministerstva zemědělství Táňa Králová říká, že zrušení vyhlášky si vynucují velcí zpracovatelé. Bývalá ministryně zemědělství Milena Vicenová se vyjádřila, že by byla ochotna jim vyhovět, ale napřed se musí dohodnout na sestavení vlastního kodexu cechovních norem. Hlídat si jeho dodržování budou výrobci sami, jak už to dělají například v Německu.
Bude ale taková samoregulace všelékem na kvalitu? Vyhláška sice stále ještě platí, přesto prezident Potravinářské komory ČR Jaroslav Camplík nedá za české uzenáře ruku do ohně. To, co dnes vyčítají Slovákům, dělají často sami.
„Polovina ze 130 masných výrobků, které si vědecký výbor pro potraviny nechal otestovat, měla nějakou závadu. Byla v nich sojová nebo pšeničná mouka a různé přídatné látky, aniž by je výrobce deklaroval. Také podíl použitých surovin nesouhlasil s tím, co bylo uvedeno na obalu zboží. Bylo to beztrestné šizení.“ Kámen úrazu vidí Camplík v tom, že dodržování nadstandardně přísné špekáčkové vyhlášky nikdo nekontroluje. Státní zemědělská a potravinářská inspekce sleduje bezpečnost potravin, ale kvalita ji nezajímá. Nepoctiví výrobci tak podle Camplíka mají volnou ruku a kazí jméno ostatním.
Spor o zavedené názvy uzenin mezi bývalými krajany možná přeroste v mezinárodní soudní dohru. Miroslav Lacko ze slovenského masokombinátu Tauris se totiž nechal slyšet, že jim čeští výrobci kazí pověst gombasecké klobásy. Její výrobou navíc Češi porušují práva k ochranné známce »gombasecká«, kterou si Tauris přihlásil na Úřadu průmyslového vlastnictví v Praze.
„O gombaseckou klobásu nyní v Česku vedeme soudní při,“ uvedl Lesko. Patentový zástupce Taurisu, právník František Kania z Brna, potvrdil, že spor probíhá a řeší ho Úřad průmyslového vlastnictví v Praze. Český výrobce argumentuje tím, že název klobásy používal dávno před tím, než si ji slovenský masokombinát přihlásil k ochraně. Tauris trvá na tom, že jde o označení původu klobásy z kraje Gombasek. O výlučné právo na produkci gombasecké klobásy a také loveckého salámu v Evropské unii Slováci navíc žádají i Brusel. Obě uzeniny považují za krajové speciality, stejně jako sýry bryndza a oštiepky. I pro ně žádají ochranu Bruselu.
Šéf Českého svazu zpracovatelů masa Jaromír Kloud konkrétní podrobnosti případu nezná, ale na úspěch Taurisu nesází. Argumentuje obdobným sporem na domácí půdě, když si masokombinát Hodice chtěl přihlásit jako ochrannou známku salám vysočina, který v bývalém Československu uvedl na trh jako první už v roce 1967. Výrobce však neuspěl. Úřad průmyslového vlastnictví označil název vysočina za zobecněnou značku. Postačil k tomu stařičký výtisk ČSN s detailně popsanou recepturou salámu. V jiném sporu posloužil tři roky starý výpis z faktur k tomu, aby se zobecněnou značkou stal název výrobku, který se v českých obchodech objevil už před rokem 1989.
„Nyní se vede spor o pražskou šunku. Přihlásil si ji jako ochrannou známku jistý pražský uzenář, který chce, aby se směla vyrábět pouze na území hlavního města,“ uvedl aktuální případ Kloud.
Alice OLBRICHOVÁ, Týdeník Ekonom
