Pradědeček v ní uspěl. O podrobnostech zkoušky nic nevím, ale splňoval dokonce i dnešní(!) požadavky na automatické hlásiče požárů, jimiž by měly být vybaveny naše domácnosti. Jak víte, autonomní hlásič požáru je jednoduché zařízení – to pradědeček byl – které obsahuje v jedné krabičce všechny komponenty potřebné pro spolehlivou detekci kouře a vyvolání poplachu zvukovým signálem. Václav se sice krabičce příliš nepodobal, ale komponenty měl, například značně vyvinutý čichový orgán protkaný krevními žilkami, které zvyšovaly jeho citlivost, takže detekoval rum a kouř z viržinka až na vzdálenost 750 metrů. Zvukový signál obstaral erární roh jako standardní výbava ponocných, když už pomineme, že vyvolávání poplachů bylo pradědečkovou specialitou a párkrát už kvůli tomu dostal přes hubu.
V případě dnešních hlásičů požárů jde o finančně dostupné zařízení s jednoduchou instalací (například pomocí vrutů). Není pochyb o tom, že i můj pradědeček byl finančně dostupný a dal se snadno instalovat, stačilo ho postavit na věž kostela – přišroubovat ho k podlaze nebylo nutné. Hlásiče požárů dokážou fungovat „autonomně“, tedy nezávisle na jiných zdrojích energie, stačí mu běžné baterie. Do ponocného pradědečka se taky nemusely strkat baterky, aby hlásil, pravda ovšem je, že jako určitý zdroj energie mu sloužila placatka v kapse kožichu, ale nebyl na ní závislý. Většinou.
Za sedm let jeho služby ve funkci ponocného a hlásiče nehořelo v naší obci ani jednou. Pravda je, že za tu dobu vyhlásil praděd i tři falešné poplachy, když neomylně detekoval kouř – podle všeho pokaždé pocházel z jeho fajfky.
Ale to vám ty dnešní hlásiče udělají taky, když si pod nimi zapálíte fajfku. Můžete si to vyzkoušet, abyste zjistili, jak citlivé je zařízení, které jste si koupili – nebo to radši udělejte někde na návštěvě, v obchodním domě, v bance a podobně. Pak vyčkejte příjezdu hasičů a policie a mezitím vzpomínejte, čím byl váš pradědeček, a jestli to byl takový frajer jako ten můj.
Schválně.
Zdeněk Rosenbaum
