To mi totiž na ponožkách vadí nejvíc – z důvodů, o kterých se zmíním později.
Ponožky nikdy nesmrdí, odpověděla mi odbornice. Smrdí nohy.
Moje ne, namítl jsem dotčeně a položil je na prodejní pult.
Nějak jsme si nerozuměli. Ještě že je krize a ve kšeftech stojí o každýho zákazníka. Tak jsem je nakonec koupil, ponožky na běhání. Teprve venku mi došlo, že k běhu mě naposledy donutil rozsáhlý lesní požár v Prosečnici před dvanácti lety.
No co, stejně to byl podfuk. Neuběh jsem v těch ponožkách ani tři kiláky a už byly samá díra. Šel jsem je okamžitě reklamovat. Zas tam byla ta holčina. Koukla na ně s odporem a pak koukla na mě. S ještě větším odporem.
Možná, ucedila koutkem pusinky, jste si na ty ponožky měl obout nějaký boty.
To mě podržte! Já si koupil na běhání ponožky a snad abych si kvůli tomu navíc pořídil kecky, tričko, trenky, suspenzor a zlatej řetěz na krk! Copak jsem nějakej Husajn Bolt, nebo co?
Chvilku jsme si povídali. Řvali jsme na sebe jak v parlamentu.
Slečno, zkusil jsem ji nakonec dojmout, já dostal první ponožky v patnácti letech, do tý doby jsem chodil naboso, nebo jsem si zavinoval hnáty onucemi po ruskejch partyzánech, co byli šest let schovaný u nás ve sklepě. V zimě mi rodiče přidávali letní Rudý právo, slečno, taková chudá rodina jsme byli. Až v patnácti mi stará Tréglerová přinesla vlastnoručně uštrikovaný ponožky, abych prej v tanečních nedělal ostudu naší vzorný obci. A ty smrděly, slečno, už z dálky! Nejspíš je upletla z tchoří vlny, nebo co. Už z prostýho lidskýho soucitu byste mi, vy náno, měla tu reklamaci uznat!
Kdepak. Ta prodavačka… vlasy sedmi barev, v ksichtě plechový beďary, v tlamičce orbit bez cukru, to jo. Ale co je to lidskej soucit, nevěděla. Nevěděla, ani co jsou to onuce a Rudý právo. Tchoře neznala! Když mě vyváděli, bylo mi jasný, co udělám.
Příště si koupím něco jinýho, otestovanýho. Třeba jogurt.
Zdeněk Rosenbaum
