V dětství mi přezdívali Cinta, a nemusím vám říkat proč. Proto mám své zkušenosti – ještě teď vidím maminku, jak spráskla ruce, když jsem si pokecal pionýrskou košili šťávou z ukradených třešní, která nešla odstranit ani mýdlem s jelenem, což byl v té době nejmodernější a nejúčinnější odstraňovací prostředek. A tatínka vidím, jak se vztekal, poněvadž se bál, že mu můj delikt zhorší kádrový posudek – za poslední peníze nakoupil dva metráky třešní a já je musel jíst, dokud jsem si nacintanou šťávou neobarvil košilku úplně do ruda, což byla pro posudky barva naprosto nenapadnutelná. A taky dědečka vidím, jak se tři roky marně pokoušel vyrobit z jeleních parohů účinný odstraňovač fleků, jelikož se nemohl dívat, jak trpím. Zpíval si přitom ponurou píseň, v níž se mimo jiné konstatovalo: „Láska a vitriol, to jsou dvě mocnosti, jedna žere srdce a druhá vnitřnosti…“ Vitriol je velmi účinný odstraňovač skvrn. Možná až příliš, taky jsem ho vyzkoušel. Pak jsem raději přestal cintat.
Později, v dospívání, jsem se dopracoval k čikuli a k toluenu, to jsou rovněž vynikající prostředky, které navíc tak omamně voněly, že člověk nemohl odolat… S nimi jsem mimochodem daleko víc chápal a prociťoval umělecká díla – třeba Gluchovského podmanivou symfonii Skvrny na Měsíci, slavný obraz Jacksona Pollocka Fleky v modré, anebo působivé pojednání kolektivu autorů z dermatologické kliniky Jaterní skvrny, jejich příčiny a důsledky.
Nyní – protože se pod tlakem televizních reklam nedokážu rozhodnout, jaký že to odstraňovač bych si měl pořídit – vracím se do dětství a celkem bezstarostně si cintám na košili. Neboť, jak pravil významný teoretik umění Iason McCuloh, teprve malá skvrnka učiní dílo dokonalým.
To je zatím všechno. V příštím díle, milí čtenáři, se budeme věnovat skvrnám na charakteru. To teprve bude mazec!
Zdeněk Rosenbaum