Drahý luxus, levný standard
Výrobci v uvádění nových modelů nelení a čert aby se v té ohromné nabídce vyznal. Od června, kdy jsme naposledy aktualizovali naši databázi výsledků, prošlo laboratoří bezmála devadesát nových televizorů. Z nich jsme nyní vybrali čtyřiatřicet přístrojů s nejpopulárnějšími velikostmi úhlopříček od 81 do 107 centimetrů. Níže naleznete zdarma výsledky testu osmi z nich.
Jak už letmý pohled do tabulek napoví, cenové rozdíly mezi základními a nejvybavenějšími modely nejsou zanedbatelné. Oželíte-li nejnovější vymoženosti, můžete i výrazně ušetřit. Pokud však chcete ten nejlepší obraz, budete muset sáhnout hlouběji do kapsy. Přímá úměra mezi cenou a kvalitou ale zdaleka neplatí vždy.
Doplňkové funkce stranou, televize by ideálně měla mít hlavně kvalitní obraz a zvuk. Jak ovšem ukázal test, mnohé televizory ani ve svých nejdůležitějších vlastnostech neexcelují. Z třiceti čtyř vybraných modelů nabízí zároveň dobrý obraz i dobrý zvuk pouhé čtyři.
Kouzla s obrazem
V nejstěžejnější zkoušce tentokrát nejvíce zářil model Philips 40PFL8007K/12. Testující přesvědčil vynikajícím plynulým obrazem s vyváženým kontrastem i velmi přirozeným podáním barev. Pro dosažení takového výsledku si ale museli pracovníci laboratoře s nastavením obrazu trochu pohrát. Po vybalení z krabice byl totiž pouze průměrný.
Nejde o žádnou výjimku – dobrý obraz už ve výchozím nastavení mělo jen pět modelů. Stejně jako u výše zmíněného televizoru lze však i u řady dalších dosáhnout kvalitnějšího zobrazení vhodnou úpravou jasu, kontrastu a barevnosti v menu přístroje. Nutno dodat, že v některých případech však poté dojde ke zvýšení spotřeby oproti výrobcem deklarované hodnotě; ta vychází z měření právě ve výchozím nastavení (pro srovnání viz tabulka).
Cena za větší plynulost
Při sledování sportu či jiných pořadů obsahujících rychlé scény někteří ocení funkci pro zlepšení plynulosti pohybu. O co jde? Jednoduše řečeno, televizory jsou schopné zobrazit více snímků za sekundu, než kolik jich má běžné vysílání nebo záznam (filmy určené pro kina jsou natáčené rychlostí 24 snímků za sekundu, televizní produkce má frekvenci 25 a domácí video až 50 snímků za sekundu). Zlepšení plynulosti se obvykle dosahuje pomocí pokročilých algoritmů, které generují nové snímky a vkládají je mezi ty existující.
Ne každý televizor je zmíněnou funkcí vybaven, a pokud ano, ne vždy funguje bez problémů. Například model Philips 32PFL4007H/12 zlepšení plynulosti nabízí, přesto získal ve zkoušce zaměřené na plynulost rychlých scén pouze dostatečnou známku. Čím to? Je-li u něj funkce zlepšující plynulost nastavena na nejvyšší účinnost, dochází ke vzniku zřetelných obrazových chyb. Při středním nastavení účinnosti dojde sice k určitému zlepšení, ale tzv. digitální artefakty jsou stále trochu viditelné. Proto byl televizor hodnocen s touto funkcí deaktivovanou a získal tak stejnou známku jako jiné přístroje bez podobných „zlepšováků“. Obraz některých dalších modelů ale působí při srovnání ještě trhanějším dojmem.
Jednoznačné závěry však v této záležitosti nejsou zcela na místě. Je totiž třeba dodat, že ne každému je vylepšená plynulost pohybu po chuti, i když zrovna funguje, jak má. Na někoho pak mohou působit zejména filmy natočené původně pro kina poněkud nepřirozeně. V očích části diváků ztrácí specifický „filmový“ charakter a připomínají spíš telenovelu či domácí video. Do značné míry tedy záleží na citlivosti a preferencích každého diváka. Ostatně vždy máte možnost funkci pro zlepšení plynulosti vypnout.
Častý problém: zvuk
Zatímco před rokem či dvěma byly celkem běžné televizory o tloušťce kolem deseti centimetrů, dnes jsou mnohdy o polovinu až dvě třetiny útlejší. Tenká obrazovka sice působí elegantněji, jenže zas nezbývá tolik místa pro slušné reproduktory. Z televizorů se tak často line zkreslený, nepříjemně ostrý zvuk se slabými basy, v některých případech navíc doprovázený drnčením rezonujícího plastového těla televizoru.
Modely dokazující, že i velmi plochý televizor může dobře znít, přesto existují. Příkladem jde Samsung UE40ES6800 s uchu lahodícím, vyváženým a bohatý zvukem, kterému nechybí ani dobré basy. Příliš pozadu nezůstává ani Philips 40PFL8007K/12 a několik dalších modelů. Hůře hodnocené televizory je vhodnější připojit k stereo soustavě nebo domácímu kinu, zvlášť pro lepší požitek ze sledování filmů či koncertních záznamů.
Novinkou letošního roku je ovládání televizoru hlasem a pohyby ruky. S touto na první pohled poutavou inovací přišly modelové řady ES7000 a ES8000 od Samsungu. Jak jsme již referovali v červnovém vydaní, v praxi to zas taková sláva není. Hlasové ovládání je omezeno jen na základní, předem dané pokyny. A v hlučnějším prostředí – které přitom vytváří i samotná hlasitěji puštěná televize – nastávají problémy. K dokonalosti má daleko i ovládání gesty (zabudovaná kamera sleduje pohyby dlaně, kterou řídíte kurzor na obrazovce). Například funguje jen v dostatečně osvětleném pokoji a stejně jako hlasové ovládání nejde zrovna o nejrychlejší způsob obsluhy.
Na druhou stranu obsluha webového prohlížeče a aplikací je takto snazší než s dálkovým ovládáním. O plnohodnotnou náhradu klasického ovladače se nicméně ani v jednom případě nejedná.
Nic to však nemění na faktu, že modely řady ES7000 a ES8000 patří z hlediska kvality obrazu ke špičce a právem v červnu získaly titul vítěz testu.
V kvalitě 3D jsou rozdíly
Filmy ve 3D dokáže zobrazit více než polovina vybraných televizorů. Nejlépe dopadl model Panasonic TX-L42ET5E, v jehož podání je trojrozměrný obraz stabilní, nežádoucí zdvojení obrazu minimální a prostorový efekt velmi dobrý. K tomu se přidávají výhody pasivního 3D systému, konkrétně lehké a levné polarizační brýle a obecně o něco nižší náročnost této techniky na zrak. Velmi dobré známky si odneslo i několik dalších televizorů Panasonic a LG s pasivním systémem.
Naopak pouze průměrný je celkový dojem z 3D obrazu u modelu Sony KDL-40HX855. Trojrozměrný efekt se při naklonění hlavy ztrácí, dochází přitom i ke změnám barevnosti a jasu či zdvojení obrazu. Hlavu je třeba držet rovně, což není pro každého komfortní. Navíc zatemňovací brýle používané v aktivních 3D systémech vedou k rychlejší únavě očí. K zmíněnému televizoru přitom žádné brýle přibaleny nejsou, musíte si je koupit zvlášť za zhruba tisíc korun.
Přehrávání z USB: Dnes už naprostá většina televizorů přehrává video z USB pamětí. Stačí video soubory nahrát z počítače na flash disk či externí pevný disk, ten připojit do USB konektoru na televizi a v menu si vybrat, na co chcete koukat. To samé platí pro hudbu a fotografie.
Použití jako monitor: Další možnost, kterou nabízí v podstatě všechny televizory. Přes VGA či DVI konektor připojíte starší počítače a notebooky, přes HDMI přípojku novější stroje, ale třeba i některé telefony, tablety, fotoaparáty a videokamery. Zatímco VGA a DVI vstupy nejsou úplnou samozřejmostí, univerzální rozhraní HDMI je všudypřítomné.
Přehrávání z domácí sítě: Mnoho televizorů má certifikaci DLNA (standard pro snadné sesíťování elektronických spotřebičů v rámci domácí sítě), tedy dovoluje přehrávat video a hudbu či prohlížet fotografie uložené v jiných zařízeních v domácnosti, třeba v počítači nebo dalších přístrojích s certifikací DLNA. Stačí, aby tato zařízení byla připojena do domácí sítě, ať už přes wi-fi nebo ethernetový kabel.
Záznamy vysílání: Čím dál častější je také schopnost televizorů nahrávat vysílání na externí pevné disky, případně flash disky. O náhradu plnohodnotného rekordéru se ale nejedná. Nahrávky lze přehrát pouze na televizoru, kterým byly pořízeny, nejdou upravovat a při záznamu nelze sledovat jiný program. A televizory Philips musí být navíc při záznamu připojeny k internetu.
Celý článek naleznete v říjnovém vydání časopisu dTest. Výsledky osmi testovaných modelů zdarma jsou ke stažení níže.
