Tu dědeček samovolně pěstoval už od mládí, když zdrhnul z první světový války a došel pěšky cestou necestou z Itálie až do Berouna. Přes hory a doly a pořád v jedněch botách, o jejichž původu se nikdy nezmínil, takže jsme jistojistě věděli, že je uzmul mrtvýmu nepříteli, jak bývalo ve válce dobrým zvykem. Boty byly kožený a furt jako nový, protože je dědeček každý večer promazával špekem, který rovněž uzmul mrtvému nepříteli (možná i živému). Teprve potom ten špek snědl, takže ten děsivě dlouhej trek přežil zhruba stejně v pohodě, jako boty.
Ne že by je potom vystavoval někde ve vitríně – žádný vitríny jsme doma neměli a o boty byla taky celkem nouze – nýbrž je běžně používal, trekoval v nich, aneb, jak se tenkrát nesprávně říkalo, chodil. Jednou jsme ho s bráchou poprosili, jestli bychom těm trekovkám nemohli uříznout jazyky, abychom si z nich vyrobili kůži do praků, a děda poměrně klidně prohlásil, že jestli na ně sáhneme, zabije nás a do smrti je bude mazat naším špekem. Tak jsme to neudělali.
Pak přišla další válka a táta byl totálně nasazenej na dolování lacinýho hnědýho uhlí v nedalekých lesích, kam chodil každý ráno pěšky a večer zase pěšky domů. Bylo to zhruba osm kiláků tam a osm zpátky, polníma cestama a lesníma pěšinama, žádnej smrťáckej italskej trek, ale děda mu stejně kvůli tomu svý boty dal a jenom dbal na to, aby nezapomněl uzmout cestou nějakej špek – i když teda tentokrát radši ne mrtvýmu nepříteli. Táta přežil celou okupaci a boty taky, z radosti nad tím jsem se vzápětí narodil já a boty jsem dostal darem do kolíbky, jelikož nic cennějšího jsme nevlastnili. Hned nato mi je táta zase vzal, protože mně byly stejně ještě hodně dlouho velký, a chodili v nich na střídačku s dědou do lesa a do hospody a do práce a kolem Anapurny, zkrátka na nejrůznější ty treky. A špekovali je.
Pak byl vynalezenej treking a nejrůznější firmy světa začaly vydělávat majlant na speciálních botách pro tohle sportovní odvětví (a ještě se to zhoršilo, když byl vynalezenej outdoor), kdežto na normální chůzi se každej vykašlal. Taky mě to chvilku drželo a jedny trekingový boty jsem si koupil, rozpadly se po dvou kilometrech na asfaltu a slezla mi v nich kůže na prstech u nohou. Nebuď vůl, řekl jsem si, a vem si ty dědový, jsou jako nový a nezapomeň na špek. Udělal jsem to a vyrazil na přechod rumunských Karpat a byl jsem tam světová jednička – až do té noci, kdy mi dědovy trekovky sežral rumunskej medvěd. Včetně tkaniček a špeku. Což dokazuje, že všechno, i ty nejlepší věci, maj někde svůj konec.
Tenhle fejeton ho má právě tady.
Zdeněk Rosenbaum
