Zásady sběru bylin
Ačkoli nejhezčí a nejvyvinutější bylinky rostou jako na potvoru v příkopech podél silnic nebo v těsné blízkosti intenzivně hnojených polí, jsou právě tohle místa, kde je třeba se sběru léčivých bylin vyvarovat. Stejně jako všechny rostliny jsou i léčivky do sebe schopny absorbovat látky z půdy, v níž rostou, včetně těžkých kovů nebo pozůstatků chemických prostředků z ošetřování hospodářských plodin. Na druhou stranu není nutné chodit od zmíněných rizikových lokalit nějak daleko – bezpečná vzdálenost pro již „nekontaminované byliny“ od polí či silnic je zhruba 20 metrů, kdo chce skutečnou jistotu, může si tuto vzdálenost posunout na 50 metrů. Obecně optimálním sběrným místem jsou travnaté louky a lesní porosty.
Byliny netřeba pustošit, tedy vytrhávat i s kořeny, a po sběru je nutné je urychleně (v řádu hodin) transportovat na místo, kde je hodláme sušit. Sušení by mělo být přirozené, s teplotou většinou do 35 °C, vhodný je třeba prosklený balkon. Při transportu by se rostliny neměly zapařit, nevhodné jsou proto igelitové obaly všeho druhu včetně propagačních tašek z našich supermarketů.
Možnost volby a optimální účinek
Usušené rostliny či květy je nutné skladovat v dobře utěsněných nádobách (např. sklenicích), praktické je na každý bylinný druh použít jednu (nebo více) nádobu zvlášť. To dává možnost připravit si bylinné čaje podle chuti a potřeby, byliny mezi sebou různě kombinovat a pít tak pokaždé „trochu něco jiného“, byť rozdíly nejsou zas tak patrné. Je tomu tak i proto, že většina léčivých bylin obsahuje obdobné spektrum pro organismus pozitivních látek a liší se především jejich poměry.
Pokud chce někdo docílit skutečně „čajové barvy“ bylinného čaje (samotné bylinky je třeba před pitím vyluhovat zhruba po dobu deseti minut ve vodě předtím přivedené do varu, výsledkem je ale většinou slabě nazelenalá, nevýrazná tekutina), může použít okvětních lístků vlčího máku. Ten obsahuje barvivo tak intenzivní, že stačí dva či tři okvětní lístky na litr připravovaného čaje.
Sběr bylin vlastními silami má kromě výše zmíněného pocitu z dobrého činu i své logické opodstatnění. Právě u bylin více než v jakémkoli „potravinářském“ oboru platí, že lidský organismus pozitivně reaguje na látky pocházející z prostředí, ve kterém se sám pohybuje, na rozdíl od látek pocházejících z prostředí, na které jedinec není zvyklý a není tedy například odolný proti netuzemským modifikacím pylů z kvetoucích rostlin. Čaje z tuzemských a v tuzemsku sbíraných bylin by tak měly mít lepší účinek než čaje ze stejných rostlin, které ale byly nasbírány úplně v jiném teritoriu. Vzhledem k tomu, že lokality sběru se na průmyslově vyráběných a v obchodních sítích prodávaných čajů neuvádí, má stoprocentní záruku tuzemského původu bylin našinec jen při vlastním sběru.
V přehledu účinků a složení surovin pro bylinné čaje uvádíme zejména ty, které jsou široce dostupné, hojně používané a pro většinu populace dobře známé.
Jitrocel kopinatý
Jeden ze „zázraků přírody“, kterému se připisují pozitivní účinky, řečeno slovy Jiráska, doslova „Proti všem(u)“. Jitrocel se nicméně především používá při léčbě horních cest dýchacích, neboť uvolňuje zahlenění a mírní zánět sliznice. Má protizánětlivé účinky a působí tak jako přírodní antibiotikum.
Výluh z jitrocele se v lidovém léčitelství používal na čerstvé rány a omrzliny, neboť brání jejich hnisání, ale i na popáleniny, uhry a „nečistou pleť“. Antibiotické vlastnosti této byliny léčí i kožní vředy, záněty v zažívání a ve střevech, pomáhají při čištění krve, výtocích, hemeroidech, poruchách trávení, naběhlé žláze či překrvení orgánů.
Složení jitrocele představuje vhodnou kombinaci látek s převahou slizů, protizánětlivého gykosidu aukubinu, mírného množství tříslovin, pektinu a dalších, zajímavostí je neobvykle vysoký obsah draslíku. Právě ten může za celkem významné využití jitrocele také v kosmetice – jeho listy se používají na pleťové masky proti stárnoucí pleti. Čerstvá šťáva se doporučuje také do pleťových krémů při akné, a jak uvádějí některé historické prameny, pokud se vloží čerstvý list jitrocele do obuvi, měl by pomoci odstranit puchýře.
Kromě využití jitrocele do čaje je tato bylina v myslích veřejnosti zapsána nesmrtelným produktem – jitrocelovým sirupem, což je oblíbený prostředek proti kašli. Málokdo přitom ví, že se jitrocelový sirup dá velmi snadno podomácku vyrobit. Je to prosté – nasbírané a umyté listy jitrocele se nakladou do vrstvy, která se zasype cukrem, na tu se naklade další vrstva listů, opět prosypaných cukrem a tak lze pokračovat do doby, kdy je příslušná nádoba, která musí být neprůhledná, zcela plná. Listy jitrocele je nutné v každé vrstvě pořádně upěchovat. Pak již je třeba jen nějakou dobu počkat (dva či tři týdny, podle typu prostředí), až se u dna nádoby začne tvořit hustý sirup. Ten je nutné kvůli konzervaci svařit a tím je jitrocelový sirup hotov. Chutná úplně stejně jako oblíbený jitrocelový sirup z lékáren.
Heřmánek pravý
Další ze zázraků přírody, který však z našich luk a strání téměř vymizel. To, co mnozí za heřmánek považují, jsou většinou různé druhy rmenu, jehož zdravotní účinky na lidský organismus jsou podobné jako účinky heřmánku, ale výrazně nižší. Heřmánek a rmen se dají od sebe rozpoznat velmi snadno. Kromě intenzivní typické heřmánkové vůně, kterou rmen nedisponuje, je poznávacím znamením duté okvětní lůžko heřmánku (žlutý vyklenutý střed květu). Rmen dutý není.
Heřmánkový čaj se užívá například při nadýmání, střevních poruchách a kolikách, žaludečních poruchách, bronchiálním kataru, proti kašli, nespavosti, zánětu nadvarlat, bolestivé menstruaci, děložní křeči a obecně poruchách menstruace, návalech krve, křečích trávicího traktu, průjmových onemocněních, zánětech močových cest a ulehčuje stolici.
Heřmánek má také pozitivní vliv na nervový systém. Zevně se používá při kožních vyrážkách, hemeroidech, ošetřování spálenin, revmatickém otoku, na špatně se hojící rány a na vymývání očí při očních zánětech či zánětu spojivek.
Heřmánek obsahuje modré silice, chamazulen, bisabolol, spiroétery, farnesen, matricin, polyacetylenové sloučeniny, hořčiny, gumu, vosk, tuk, flavonové glykosidy, kumarinové látky a apigenin, éterické oleje s bisabolem, natricin, azulén, glukosidy apigenin a luteolin, rutin, kumarin, cholin a hyperosid.
Kontryhel obecný
Starověcí alchymisté připisovali kontryhelu obecnému velkou léčivou moc. Kontryhel obsahuje třísloviny, silice, hořčiny, glykosidy, vitamin C a jiné látky. Čaj z této léčivky se používá při průjmech a onemocněních zažívacího traktu, vývar k obkladům, vymývání a koupelím, k léčení špatně se hojících ran a zanedbaných vředů, při očních zánětech a také k výplachům při onemocnění dutiny ústní.
Violka trojbarevná
Tato bylina byla kdysi oblíbeným doplňkem nápojů lásky a i proto se používala k utišení bolestí hlavy. Odedávna se violka také užívala jako respirační lék. Obsahuje saponiny, silici složenou ze sloučenin kyseliny salicylové, alkaloid violin, sliz, třísloviny a cukr. Právě to je docela praktické ve směsných bylinných čajích, které lze přiměřeným způsobem doslova osladit violkou. V květech (sbírají se spolu s natí) jsou obsaženy flavony (violaquercitrin a gaultherin) a anthokyanový glykosid. Violka trojbarevná je účinný prostředek na vykašlávání při průduškových kašlích a pomáhá při celé řadě infikovaných či zanícených kožních projevů. Je to mírné, čistící diuretikum a obsahuje rutin, který je dobrý při regeneraci vlásečnic.
Borůvka brusnice
Borůvka patří historicky k nejpoužívanějším bylinám v lidovém léčitelství a vyžadovaná byla jako „válečná strava“. Například za druhé světové války letci jedli mnoho borůvek, pro-tože jim svým vysokým obsahem vitaminu A zlepšovaly noční vidění. Plody borůvky obsahují velké množství tříslovin, glykosidy, organické kyseliny, cukry a vitamin C, listy obsahují flavonoidy, třísloviny, glukokininy, tanin a myrtillin. Borůvkové listy se doporučují při léčbě cukrovky, průjmu, střevního kataru a ledvinové koliky. Zevně můžeme odvar z listů a plodů používat k výplachům a dezinfekci dutiny ústní, při zánětu dásní a ke koupelím při kožních onemocněních. Pro přípravu čaje se používají listy.
Jahodník obecný
Kromě toho, že jahodník produkuje velmi chutné a zejména oproti šlechtěným jahodám zdravotně podstatně prospěšnější plody (škoda, že jsou tak malé a v prstech se často rozplácnou), obsahují listy jahodníku vysoké množství flavonidů, vitaminu C, minerálních látek, železa a tříslovin. Na organismus působí čaj z listů jahod močopudně a protizánětlivě, zmírňuje průjem, je vhodný v době rekonvalescence, zlepšuje celkový metabolismus, reguluje tvorbu žluče a pomáhá při zánětech ústní dutiny. Vývar, jak už tomu u léčivých bylin standardně bývá, hojí rány. Zajímavostí jahod, jednoho z nemnoha skutečně původního tuzemského ovoce, je jejich nedávno objevená vlastnost, podle níž zvyšují odolnost organismu proti radioaktivnímu záření. Jahody tak v současné době tvoří nepostradatelnou součást stravy kosmonautů.
Maliník obecný
Kromě všeobecně známého potravinářského využití plodů maliníku (zavařování, mražení, ovocné šťávy – ty jsou vhodné při trávicích potížích) se v lidovém léčitelství používaly především jeho listy – obsahují velký podíl tříslovin, organické kyseliny, flavony a minerální látky.
Také plody maliníku obsahují organické kyseliny a dále provitamin A, vitaminy komplexu B, sacharidy, antokyanový glykosid kyanidin, pektin, sliz, gumu, vitamin C, silice, alkoholy a další látky. Charakteristickým znakem pro list je jeho močopudný účinek. Také pomáhá při problémech se zažívacím ústrojím, s vylučováním trávících šťáv, při kašli a bronchitidě.
Plod je pro svůj obsah vitaminu A přírodním prostředkem proti očním obtížím, obsahem vitaminu C posiluje obranyschopnost těla a spolu s rutinem zpevňuje cévy a pomáhá při krvácení z nosu nebo dásní.
Stejně jako list mírní obtíže ledvin a močového měchýře. Je přírodním prostředkem pro zdravou kůži a vlasy. Stejně jako v případě borůvek používáme pro přípravu čaje jen listy, a to pokud možno bez řapíku.
