Sexuální idol, dejme tomu. K tomu jsem přišel jak slepý k houslím a nijak zvlášť se přitom nenadřel. Štípat dřevo jsem se ovšem musel pracně naučit a byla to makačka. V naší malé chaloupce pod horama jsme topili dřevem, a poněvadž zimy byly v přímém souladu s režimem kruté a nemilosrdné, spálili jsme ho tuny. Na rozdíl od některých dalších výdobytků jsme dřevo získávali částečně legálně – kdybychom totiž po nocích vykáceli půlku lesa a odvezli si ho na dvorek, asi by se to poznalo.
Legálně nelegálně, ty fůry dřeva se musely rozřezat, rozštípat, rozsekat a uklidit, všechno pouze s použitím ruční práce, jelikož jedinou mechanizací v naší domácnosti byla destilační souprava, a ta se k likvidaci klád použít nedala. Já se už od svých čtrnácti použít dal, protože jsem byl statný a cloumaly mnou hormony, které se mi zatím nedařilo vybít prostřednictvím pohlaví. Druhého. Všímavý děda s otcem toho pochopitelně zneužili a místo místních dospívajících krásek mi podstrkávali polena.
Poradili mi, samozřejmě, nemohli riskovat, že při štípání zabiju sebe, nebo hůř, některého z nich. Naučili mě tedy, jak si na dřevěném polenu najít správné místo, kam nasadit železný klín, jak uchopit železnou palici, zaujmout správný postoj a jak do toho vší silou prásknout. Pak si odešli dát kafe s rumem, protože kdyby se mi něco stalo, nechtěli u toho být.
Ale mně se nic nestalo. Mladá krev a všechny ty hormony se mi ve správný okamžik přelily do rukou, palice se jen míhala a železným klínům se třepily hlavičky. Kolem se vršilo suché a voňavé dřevo, které pak ještě okusilo ostří seker, až jsme se nakonec zcela ztratili v haldách naštípaných polínek. Rychle jsem si jako štípač získal respekt (zvlášť když jsem nikoho nezranil), směl se napít kafe a flákat se večer venku až do deseti – to mi k ničemu nebylo, poněvadž jsem měl hormony už úplně vybité. Občas přišel někdo za dědou, jestli by mu na sobotu nepůjčil štípače, ale děda vždycky odmítl, nechtěl, abych se mu odřel nebo ztupil.
Dneska by se nikdo takhle neponižoval a koupil si radši štípačku na dřevo, horizontální nebo vertikální, na tom nesejde, frknul šňůru do zásuvky a jel jak fretka. Nic z toho, o čem jsem mluvil v předchozích odstavcích, by přitom nezažil a nezažije, na to dám jed. Speciálně s těma hormonama to nefunguje. No co, pokrok je pokrok a tak to má být. To já jen tak vzpomínám.
Vždyť bych tu palici už ani nezved.
Zdeněk Rosenbaum
