Zdraví: Vysoký krevní tlak

Je třeba si uvědomit, že vysoký krevní tlak se dlouhodobě nemusí projevovat žádnými subjektivně pozorovatelnými příznaky. Prvním upozorňujícím projevem tak může být například až hypertenzní krize, kdy se v důsledku výrazného vzestupu krevního tlaku dostavují příznaky v podobě silných bolestí hlavy, nevolnosti, zvracení, příp. křeče, ztráta vědomí, aj. Akutně hrozí krvácení do mozku, či srdeční selhání. Je proto zřejmé, jak důležitou úlohu hrají v tomto případě preventivní opatření, zejména pravidelná kontrola krevního tlaku (alespoň jedenkrát ročně).

Měření krevního tlaku neinvazivní metodou se začalo užívat v závěru 19. století. Dlouho však neexistoval hraniční limit krevního tlaku určující hypertenzi, který by byl všeobecně přijímán. V současnosti je v nejširším měřítku za hraniční považována hodnota 140/90 mmHg tak, jak ji definují aktuálně platné směrnice vydané komisí expertů Světové zdravotnické organizace. Tyto hodnoty odpovídají i doporučení České společnosti pro hypertenzi.

První měřená hodnota představuje systolický tlak zjištěný při srdečním stahu (systola), kdy srdce „vypuzuje“ krev do krevního oběhu. Diastolický tlak, vyjádřený hodnotou za lomítkem, je pak logicky měřen v okamžiku uvolnění srdeční svaloviny (diastola), neboli ve chvíli, kdy se srdeční komory plní krví.

Primární hypertenze

Naprostou většinu případů (až 95 %) hypertenze v populaci tvoří tzv. primární (esenciální) hypertenze. Jedná se o multifaktoriální onemocnění, u něhož nelze jednoznačně prokázat příčinu vzniku. Jsou nicméně známy rizikové faktory, které se na jeho rozvoji mohou podílet, a to zejména...

Genetická dispozice se na vzniku primární hypertenze prokazatelně podílí (některé zdroje uvádí zhruba 30% podíl). Předpokládá se význam interakce několika genů, společně s vlivem životního prostředí.

Nadváha a obezita jsou výrazně rizikovým faktorem rozvoje hypertenze. Nelze ovšem tvrdit, že každý pacient s nadváhou, ať už jakkoliv výraznou, bude mít zvýšený krevní tlak. Jak již bylo řečeno, primární hypertenze je multifaktoriální onemocnění, nadměrná tělesná hmotnost je tedy jen jedním z faktorů, který přináší zvýšené riziko jeho vzniku.

Značná souvislost existuje ve vztahu s průběhem onemocnění diabetes mellitus, výrazný může být i vliv stresové zátěže.

Nadměrný příjem kuchyňské soli přesahující potřeby organismu je dalším potvrzeným, možným spoluviníkem vzniku hypertenze. Problematika nadměrného příjmu soli u pacientů s hypertenzí je v řadě případů dávána do souvislosti s poruchou rozlišovací schopnosti chuťových buněk jazyka.

U pacientů s primární hypertenzí se při zkoumání této možnosti potvrdilo zvýšení chuťového prahu pro kuchyňkou sůl.

Příjem alkoholu byl rovněž spolehlivě prokázán jako rizikový faktor vzniku hypertenze. Kouření sice nemá dle provedených studií přímou souvislost s vysokým krevním tlakem, vzhledem k jeho negativním vlivům a z nich vycházejícím zdravotním rizikům (ischemická choroba srdeční, atd.) jej ovšem lze definovat jako faktor, který značně zhoršuje prognózu onemocnění a pacientům s hypertenzí by mělo být doporučeno kouření zanechat.

Riziko hypertenze rovněž stoupá s věkem, nejpočetnější skupinu tvoří pacienti starší 55 let, co se týče závislosti na pohlaví, jsou hypertenzí častěji postihování muži.

Sekundární hypertenze

Představuje výrazně menší procento případů. Oproti hypertenzi primární jde o onemocnění se zjistitelnou organickou příčinou, v jejímž důsledku je přítomno zvýšení krevního tlaku. Nejčastěji jde o onemocnění ledvin (glomerulonefritida, tubulointersticiální onemocnění ledvin, specifické záněty, aj.), stenózu ledvinné tepny, onemocnění kůry či dřeně nadledvinek, zúžení aorty, hypertenzi vyvolanou léky (dlouhodobé po-dávání kortikosteroidů, řídce i perorálních kontraceptiv).

Léčba

Léčba hypertenze zahrnuje dvě základní složky, a to terapii nefarmakologickou a terapii farmakologickou. Všeobecně platí, že u mírné a středně závažné hypertenze (tedy zhruba do hodnot systolického krevního tlaku 179 mmHg a/nebo diastolického 109 mmHg) bez prokázání orgánových změn nebo případných jiných komplikací se zahajuje léčebný proces nejprve terapií nefarmakologickou. K podání léčiv se přistupuje s odstupem dvou až šesti měsíců v případech, kdy se nedaří výši krevního tlaku uspokojivě ovlivnit.

Farmakologická léčba je de facto rozšířením léčby nefarmakologické. Zapojení antihypertenziv je na místě zejména u pacientů s těžkou hypertenzí, v případech, kdy nefarmakologická léčba nepřináší uspokojivé výsledky, u pacientů se zjištěnými orgánovými změnami (hypertrofie levé komory srdeční, aj.) a u pacientů s vyšším kardiovaskulárním rizikem (rodinná anamnéza, diabetes, dyslipidemie, a další).

V současnosti se využívá několika lékových skupin a jejich vzájemných kombinací. Diuretika zvyšují tvorbu a vylučování moči (odvodnění organismu, vyšší odvod sodíku), beta-blokátory a alfa-blokátory tlumí některé funkce sympatického nervového systému (zpomalení srdeční činnosti, snížení krevního tlaku). Dále se pou-žívají blokátory kalciového kanálu, které zamezují vstupu vápníku do buněk (omezení ukládání vápníku činného při rozvoji aterosklerózy) a vazodilatancia s účinkem na rozšíření cév a z něj vycházející pokles krevního tlaku.

Farmakologická léčba hypertenze je zpravidla dlouhodobou záležitostí, společně s dodržováním zásad nefarmakologické terapie ze strany pacienta však výrazně snižuje riziko vážných komplikací hypertenze.