Nemůžeme totiž zapomínat na to, že kromě významu chrupu coby „nástroje na zpracování potravy“ a jeho podílu při tvorbě některých hlásek a tedy i na správné mluvě je dnes přikládán značný význam i estetické stránce věci. Bílé a zdravé zuby, společně s „reklamním“ zářivým úsměvem se zkrátka staly jedním z mnoha společenských hodnotících měřítek.
Vývoj a stavba zubů
Ačkoliv na svět přicházíme zcela bezzubí, proces růstu chrupu je již dávno v pohybu. Vývoj zubů totiž počíná již v prenatálním stádiu a to přibližně v druhé polovině sedmého měsíce těhotenství.
První generace zubů neboli mléčný chrup se začíná prořezávat až kolem šestého měsíce věku; tento časový údaj je čistě orientační, jedná se do značné míry o individuální záležitost.
Kompletní bývá sada mléčných zubů okolo třicátého měsíce věku a čítá dvacet exemplářů – osm stoliček, čtyři špičáky a osm řezáků.
Šest až devět let pak slouží tyto zuby plně svému účelu, tedy mělnění potravy a také jako pomocná síla při tvorbě některých hlásek. Poté jsou postupně nahrazovány druhou generací zubů, označovanou jako chrup stálý. Rovněž jeho základ se vyvíjí již v době před narozením, ačkoliv pozorovatelný je až ve výše zmíněném období.
Stálý chrup je tvořen dvaatřiceti zuby: dvanáct stoliček, osm zubů třenových, čtyři špičáky a osm řezáků. Čtyři z celkového počtu stoliček představují jistou výjimku. Oproti ostatním zubům druhé generace, které bývají obvykle do dvanácti let věku již přítomny, se tyto prořezávají zpravidla až v době plnoletosti. Hovorově se těmto stoličkám také říká zuby moudrosti. Jejich růst však není pravidlem. V některých případech k němu nemusí vůbec dojít, jindy se prořezávají pouze některé z těchto zubů.
Každý zub má tři základní části – korunku, krček a kořen. Korunka je svrchní, viditelná část zubu, níže je krček, který by měl být v ideálním případě překryt dásní. Našim zrakům skryt je pak kořen zubu, uložený v kostním lůžku čelisti.
Zuby jsou zachyceny v kosti pomocí parodontu (ozubice). Tento závěsný aparát je tvořen úponem dásně na krček, dále povrchem kořene zubu, povrchem kosti zubního lůžka a vazy spojujícími zubní cement a kost. Tak zub ve zkratce vypadá odshora dolů. Zajímat nás ovšem bude i jeho stavba směrem z povrchu dovnitř.
Zub má, co se stavebního materiálu týče, složku anorganickou a složku organickou. Podíl organické složky, tvořené zejména bílkovinami, je menší než podíl složky anorganické, tvořené zejména vápníkem, fosforem, fluorem, vodíkem a kyslíkem.
Nejvýraznější podíl anorganických látek je patrný ve sklovině (email), pokrývající korunku zubu. Sklovina představuje ochrannou složku zubu před mechanickým poškozením a umožňuje konzumaci tuhé potravy. Tvrdost skloviny je vyšší, než je tomu u jakékoliv jiné tkáně lidského těla.
Pod vrstvou skloviny nacházíme zubovinu (dentin). Obsahuje více organických látek a proto je snadněji napadnutelnou složkou zubu v případě, kdy dojde k porušení skloviny. Zubovina není sklovinou chráněna kompletně, v oblastech, kam sklovina nedosahuje, je proto chráněna tzv. zubním cementem; velmi tvrdým, kosti podobným materiálem.
Vnitřní část zubu představuje dutina vyplněná dření – řídkým, tepenně vyživovaným vazivem, skrze které prochází nerv.
Zubní kaz
Zubní kaz je nejrozšířenější chorobou ústní dutiny, která postihuje lidi všech věkových kategorií. V ústní dutině trvale přebývá několik set druhů bakterií, z nichž některé jsou našemu tělu prospěšné, jiné naopak mohou způsobit vznik onemocnění. Toto riziko nastává v okamžiku, kdy se bakterie v ústech přemnoží. Tvorbu zubního kazu mají na svědomí bakterie Streptococcus mutans, vyznačující se několika specifickými vlastnostmi, které je činí obzvlášť vhodnými k tomuto účelu. Zásadní je jejich schopnost uchovávat si potravu do zásoby a jejich odolnost vůči vysokoprocentním roztokům cukru, které většina ostatních bakterií snáší velmi špatně.
Princip vzniku kazu je následující. Bakterie, které se živí cukernými zbytky, produkují odpadní látky – kyseliny. Ty pronikají podél sklovinných krystalů do sklovinné hmoty a způsobují její demineralizaci. Poškození vzniká pod neporušeným povrchem skloviny. Další bakterie, zejména acidofilní a proteolytické, pak zubní kaz rozšiřují a prohlubují. Teprve poté dochází k propadnutí povrchu skloviny. Popsaný proces trvá přibližně tři roky, než z podpovrchového poškození vznikne viditelný úbytek tvrdé zubní tkáně. Platí pravidlo, že méně odolné jsou zuby, u kterých ještě není sklovina zcela vytvrzena, tj. zejména zuby dětí a dospívajících.
Povrch zubů není poškozován jen odpadními látkami bakterií, na sklovině vznikají prakticky neustále drobné škrábance a trhliny způsobené mechanicky, obvykle je nacházíme na kousacích ploškách zubů. Rozměr těchto defektů je mikroskopického měřítka a díky obranným mechanismům našeho organismu se jich obvykle nemusíme obávat. Ty si totiž s tímto problémem dokážou poradit, a to pomocí slin, které obsahují minerální látky vhodné k zacelení těchto míst. Sliny tedy do poškozených částí uloží jakousi záplatu, která zastaví další narušování skloviny.
Dojde-li ke vzniku zubního kazu, je na řadě lékařský zákrok. Důležité je řešit situaci nemocného zubu vždy včas. Vlastní lékařský zákrok spočívá v odstranění infikovaných a změklých částí zubu a k překrytí vzniklého otvoru výplní - plombou.
Parodontitida
Toto onemocnění, známější pod názvem paradentóza, je hned po zubním kazu nejčastější chorobou ústní dutiny. Jistý stupeň této nemoci se až na výjimky projeví s přibývajícím věkem téměř u každého. Jedná se o onemocnění postihující parodont, tedy závěsný aparát, který fixuje zuby. Ten je tvořen povrchovou částí, kterou představují dásně, a částí hlubší, skládající se z čelistních kostí. Nemoc obvykle probíhá několik let bez projevů bolesti a mnohdy proto není včas ošetřena.
Mezi první příznaky se řadí krvácení dásní při čištění chrupu nebo při jídle. Za vznikem parodontitidy stojí opět, stejně jako při tvorbě zubního kazu, bakterie – jejich odpadní látky. Ty se, zvláště při nedostatečné péči o zuby, hromadí ve formě plaku na těžko přístupných místech, zejména na krčcích zubů. Po určité době pronikají do dásně a způsobují její zánět. Dáseň zduří, má sklon ke krvácivosti a vyznačuje se tmavší barvou než dáseň zdravá. V takovém případě mluvíme o gingivitidě. Tento zánět je ještě poměrně dobře léčitelný.
O parodontitidě mluvíme ve chvíli, kdy se zánět prohlubuje, ohrožuje hlubší část parodontu a uvolňuje jej. Dochází ke vzniku tzv. chobotů, které mohou zahnívat, což se projeví nepříjemným zápachem z úst. Mezi zuby se vytvářejí mezery, dochází k uvolňování zubů, zubní krčky se odhalují. Hlubší vrstvy parodontu se v této fázi působením bakterií a jejich odpadních látek mění. V následku této skutečnosti začne imunitní systém tyto tkáně považovat za nepřátelské a ničí je. V tomto faktu spočívá hlavní obtíž léčby parodontitidy. Parodont je postupně ničen, dochází k viklání zubů a jejich vypadávání. Vývoj choroby se sice dá zpomalit, nikdy však ne zcela zastavit. Nejdůležitější roli proto hraje správný způsob prevence.
Kompletní snímatelná náhrada supluje funkci celého chrupu, to platí pro případy, kdy již v ústní dutině nezůstal žádný zub. V takovém případě drží na dásni pouze díky plošné adhezi. Pro vyšší komfort a zvýšení adheze je v současnosti v nabídce velký výběr fixačních krémů, past a gelů.
Dentální hygiena
Nosným základem dentální hygieny jsou zejména dva úkony. Jeden z nich je dobré provádět minimálně dvakrát denně a ten druhý alespoň jednou za půl roku. Jde samozřejmě o čištění zubů a o pravidelné preventivní prohlídky v lékařské ordinaci.
Zubní kartáček a pasta. To je základ, s jehož pomocí odstraňujeme ze zubů zbytky potravy a redukujeme množství potenciálně nebezpečných mikroorganismů. Zuby čistíme minimálně dvakrát denně.
Zubní kartáček by měl mít pevné a dlouhé držadlo, aby se s ním dobře manipulovalo. Hlava kartáčku by měla být malá a její štětiny krátké, aby snáze pronikaly do všech hůře přístupných partií.
Zubní pasty dělíme na profylaktické – určené pro běžné používání a pasty léčebné (s vyšším obsahem fluoridů), dostupné pouze v lékárnách. Ty využijí zejména lidé se zvýšenou kazivostí nebo s tendencemi ke tvorbě zubního kazu. Převážné množství zubních past obsahuje fluoridy, které zuby potřebují a umí je využít. Fluoridové aniony totiž dokážou proniknout skrz sklovinnou hmotu, a pokud se v ní nachází rané podpovrchové poškození (počátek zubního kazu), přímo se účastní remineralizace. Navíc brzdí glykolýzu, tedy obživuý ústních mikroorganismů.
Přemíra fluoridů však může našemu organismu škodit. V tomto ohledu jsou údaje na etiketách zubních past bohužel poněkud skoupé, případně laikovi nesrozumitelné. Hlavně při volbě pasty pro děti, které by měly používat spíše ty s nižším obsahem fluoridů, je lepší se poradit s lékařem.
K ostatním pomůckám dentální hygieny, které doplňují čištění zubů, se řadí ústní vody, nejrůznější mezizubní kartáčky a párátka a zubní nitě.
Jídelníček
Zuby jsou obzvlášť citlivé na to, co jíme a pijeme. Jejich zabarvení neprospívá kouř z cigaret, černá káva, černý čaj a podobně. Důležitější je ale samozřejmě jejich zdraví.
Škodlivé je nadměrné požívání potravin s vysokým obsahem sacharidů, nejenom sladkosti všeho druhu, ale i moučné výrobky a dokonce i třeba smažené bramborové hranolky, které nepříznivě ovlivňují pH v ústech. Není ale nutné si nějakou tu dobrůtku odepřít, důležité je dbát hlavně na správné a dostatečně čištění zubů, zejména pak u dětí. Zuby by se neměly čistit okamžitě po jídle, tehdy je sklovina nejzranitelnější, doporučuje se přibližně dvacetiminutový odstup.
Zubům lze od raného dětství prospět konzumací potravin, které obsahují minerální látky sloužící k jejich zdravému vývoji. Vápník, který je zastoupen v mléku, sýrech i zelenině, fosfor je zastoupen v tmavém mase, rybách a drůbeži, celozrnném pečivu apod. Kvalitu zubů značně ovlivňuje fluor. Jeho zdroj je jednak v zubní pastě a na prvním místě mezi potravinami jsou pak mořské produkty (ryby, korýši a zejména jejich kosti), z rostlin třeba hlávkový salát nebo špenát.
Filip Kopecký
