Paní Emílie kojila, brala antikoncepci a pravidelně chodila ke svému gynekologovi Petru Jurečkovi, který měl její naprostou důvěru. Důležitá návštěva u gynekologa byla krátce před vánočními svátky, 17. prosince 2008. Lékař ji vyšetřil, řekl, že je v pořádku a na další kontrolu že má přijít za rok.
Jenže začátkem února se paní Skotnicové zdálo, že jí nějak roste břicho. Začala pochybovat o antikoncepci a pro jistotu si zašla do lékárny pro těhotenský test. Byl pozitivní. Ihned vyrazila k lékaři. Ten jí udělal sonografické vyšetření, výsledek testu potvrdil a oznámil, že je v 19. týdnu těhotenství. „Ale před sedmi týdny jste mi nic o těhotenství neřekl!“ zhrozila se paní Skotnicová. „Vy jste taky nic neříkala.“ namítl gynekolog Petr Jureček. Paní Skotnicová kojila, proto nemenstruovala, a jak nám později řekla, neměla vůbec žádné typické příznaky těhotenství. Budoucí maminka dostala strach. Celou dobu polykala antikoncepci, na které je napsáno, že se nesmí užívat v těhotenství, brala různé léky, protože je těžký alergik. Začala mít obavy o zdraví ještě nenarozeného dítěte. Když jí lékař oznámil, že vyšetření, zda je či není plod v pořádku, se dělají do 16. týdne těhotenství, psychicky se zhroutila. Skončila v péči psychiatra a dostala antidepresiva.
Nechápala, jak je možné, že gynekolog při onom prosincovém vyšetření nepoznal, že je těhotná. Přece ve 12. týdnu je plod velký sedm až deset centimetrů a děloha je zvětšená. A co kdyby to nebylo těhotenství, ale třeba myom nebo nádor, to by taky nepoznal?
Poslala stížnost na Českou lékařskou komoru. Za několik měsíců dostala vyjádření, že se lékař neprovinil, když nepoznal rané stádium 19. denního těhotenství. To paní Skotnicovou vytočilo – jaké rané stádium a jakých 19 dní? Napsala znovu na Českou lékařskou komoru. Po roce se dočkala odpovědi, že sice lékař postupoval non lege artis, když nerozpoznal těhotenství, ale vlastně se ničeho nedopustil. Potom už napsala do Černých ovcí.
Přijeli jsme do Frenštátu pod Radhoštěm a společně šli navštívit gynekologa Petra Jurečku. Radost z nás neměl. Nechtěl mluvit na kameru, dokonce před námi zavíral dveře, ale nakonec jsme se „vnutili“, bez paní Skotnicové. Vysvětloval nám, že těhotenství nemusel poznat, protože o něm nevěděl, a že ho paní Skotnicová neupozornila. A dodal, že se necítí vinen, protože i Česká lékařská komora rozhodla, že se ničím neprovinil.
V Praze jsme navštívili Českou lékařskou komoru. Mluvčí MUDr. Michal Sojka uvedl, že v rámci tohoto případu byly vypracovány dva znalecké posudky. První, na úrovni re-gionální, ve kterém stojí, že gynekolog nemusel těhotenství poznat. Po odvolání paní Skotnicové si nechali udělat v Olomouci druhý posudek a ten byl zcela opačný. Pak hlasovala rada a rozhodla většinou, že se gynekolog ničeho nedopustil.
Paní Skotnicová se stanoviskem komory nesouhlasí. Svému gynekologovi důvěřovala. Věřila, že když otěhotní, tak on to pozná určitě mnohem dříve než ve 12. týdnu. A určitě ji vůbec nenapadlo, že by nerozeznal tříměsíční těhotenství.
Ty týdny strachu, kdy se bála, že se jí narodí postižené dítě, by nikomu nepřála. Je šťastná, že nakonec má zdravého chlapce, ale neví, jestli například alergie, kterými
trpí, nejsou důsledkem léků, které užívala, a stresů, které prožila. Odborníci tvrdí, že mnohé problémy se mohou objevit u dítěte později a pak už nikdo nebude vědět, kde je jejich příčina…
Maria Křepelková, pořad Černé ovce, který informuje a chrání nejenom spotřebitele
Slovo advokáta
Nikdo není neomylný a lidské tělo je natolik rozmanité, že ani současná medicína jej nezmapovala zcela dokonale. K obdobným chybám proto v praxi čas od času dochází, údajně se u nás jedná až o desítky případů ročně. Pokud je mi známo, i české soudy již několik podobných věcí v posledních letech řešily, avšak nejedná se o takový počet případů, aby bylo možno hovořit o ustálené soudní praxi, tedy o způsobu, jakým jsou obdobné věci většinou soudů posuzovány. Náš právní řád navíc není postaven na systému soudních precedentů, tedy ani dřívější rozsudky soudů v jiných podobných věcech nejsou přímým pramenem práva a nezavazují další soudce k tomu, aby se jimi řídili. Zákonná úprava, která by výslovně stanovila, že nepovedené lékařské zákroky vedoucí k narození nechtěného dítěte zakládají odpovědnost lékaře či zdravotnického zařízení, samozřejmě chybí, proto se rodiče, kteří se takovým zásahem do svého života cítí být dotčeni, snaží dovozovat tuto odpovědnost podle obecných ustanovení občanského zákoníku.
Vjedné z těchto kauz byla žalobkyní matka tří dětí, která si již další nepřála, proto podstoupila dobrovolnou sterilizaci a navzdory tomuto zákroku posléze přesto otěhotněla a domáhala se vůči nemocnici náhrady škody. Soud prvního stupně jí přiznal částečné odškodnění s odkazem na to, že lékařský zákrok byl sice proveden správně, došlo však k vzácné komplikaci, kdy se tělo pacientky zregenerovalo a došlo k opětovnému spojení vejcovodů. Nemocnice pak podle soudu chybovala pouze v tom, že tuto ženu dostatečně nepoučila, že ani sterilizace nemůže být stoprocentní zárukou toho, že další otěhotnění nebude možné. Odvolací soud však tento rozsudek změnil a celou žalobu zamítl pro rozpor s dobrými mravy s tím, že požadovat odškodnění za narození dítěte zkrátka nelze.
V jiném případě bylo přiznáno částečné odškodnění ženě, která při vícečetném těhotenství podstoupila interrupci, lékaři však odstranili pouze jeden ze dvou plodů, i zde zřejmě došlo k pozdní diagnóze pokračujícího těhotenství a těhotenství druhého z dvojčat již nešlo přerušit a dítě se tedy narodilo. Nepodařilo se mi zjistit, zda tento rozsudek nabyl právní moci.
V zahraničí se podobné případy samozřejmě staly také a pacienti tam nemocnice nebo lékaře žalují častěji, než je zvykem u nás. I cizí soudci tyto věci posuzují se zcela různým přístupem; v některých zemích soudy zastávají názor, že vzniklou škodu rodičům kompenzuje radost z narození dítěte, v některých státech byly podobné žaloby sice zprvu úspěšné, vedly však k tomu, že se lékaři obávali vykonávat gynekologickou praxi a následně došlo k přijetí zákonné úpravy, která podobný druh škody výslovně vylučuje. V některých zemích je rodičům v podobných případech náhrada alespoň v symbolické výši přiznávána.
Pokud by za mnou přišli klienti a požádali mne v obdobné věci o radu, v první řadě bych je předem musel upozornit, že výsledek takového soudního sporu vzhledem k výše uvedenému nelze předem odhadnout ani přibližně již proto, že se jedná o značně kontroverzní problematiku. Pokud bych je ani poté od podání žaloby neodradil, zvažoval bych, zda ji spíše než jako žalobu o náhradu škody z narození nechtěného zdravého dítěte raději nekoncipovat jako žalobu z porušeného práva na ochranu osobnosti – snažil bych se argumentovat tím, že újma nebyla způsobena ani tak samotným narozením dalšího přírůstku, nýbrž tím, že chybným postupem lékaře byli rodiče zbaveni svého práva svobodně se rozhodnout, zda další dítě vůbec mít chtějí.
V důsledku pozdní diagnostiky těhotenství lékařem pak byla žena z našeho příběhu navíc následně vystavena psychickému traumatu z možných následků braní antikoncepce na zdraví plodu, která v jejím případě vedla až k tomu, že musela vyhledat psychiatrické ošetření. Taková žaloba by mohla mít o něco vyšší šanci na úspěch, než kdyby došlo pouze k vyčíslení nákladů na výchovu a výživu nechtěného dítěte a soud by ji s odkazem na dobré mravy zamítnout nemusel. Peněžité zadostiučinění, které by v tomto případě soud mohl přiznat, by však dle mého odhadu ani tak nedosahovalo závratných částek, jednalo by se maximálně o tisíce či v lepším případě o desetitisíce korun. Měli bychom tedy sice rozsudek, který by se s velkou pravděpodobností stal předmětem zájmu sdělovacích prostředků, ať již tzv. seriózních nebo i bulvárních, ovšem bráno čistě z ekonomického hlediska by klient ani v případě úspěchu mnoho nezískal a chybujícího lékaře by se taková sankce příliš nedotkla.
JUDr. Martin Sochor, advokát
