Chřipkové epidemie se, z dosud přesně neurčeného důvodu, objevují zejména v zimních měsících a na počátku jara, po jejich ukončení nastává opět období relativního klidu se spíše sporadickým výskytem. Chřipka je virové onemocnění, jehož původcem jsou viry rodu Orthomyxoviridae. Jedná se o vysoce nakažlivou nemoc, která každý rok způsobí po celém světě několik tisíc úmrtí.
U infikovaného člověka se první příznaky chřipky, která je definovaná jako prudký zánět horních cest dýchacích, projeví v závislosti na inkubační době během jednoho až dvou dnů, zřídkakdy o něco později. Je tedy
vidět, že tato nemoc má velmi rychlý nástup. V době, kdy je pacient ještě bezpříznakový, je již ovšem zdrojem nákazy pro ostatní lidi a počet infikovaných osob může stoupat závratnou rychlostí.
Průběh a léčba chřipky
Infekce počíná na sliznici horních cest dýchacích. Virus následně proniká do buněk řasinkového epitelu, ve kterých se velmi rychle zmnožuje. Během krátkého časového úseku je infikován značný počet buněk dýchacích cest, které po odchodu viru zpravidla hynou.
Propuknutí nemoci se projevuje vysokými horečkami, často až okolo čtyřiceti stupňů. Přidružuje se bolest hlavy, svalů a kloubů, ale také třeba rýma. Typickým příznakem je suchý, dráždivý kašel, někdy provázený bolestmi v oblasti hrudní kosti. Objevuje se celková únava organismu. Zvláště u dětí je obvyklá také nevolnost a zvracení.
Organismus zdravého člověka se obvykle s chřipkou vypořádá během jednoho až dvou týdnů, pouze celková únavnost se projevuje ještě po nějakou dobu. Nejzávažnější riziko chřipky představují druhotné bakteriální infekce, které vedou k nebezpečným komplikacím. Ohroženou skupinu představují zejména děti, staří lidé a lidé, kteří trpí nějakým chronickým onemocněním. Mezi lehčí komplikace patří například bronchitida nebo zánět středního ucha. K vysoce nebezpečným náleží zápal plic, zánět srdečního svalu, poškození mozku a dalších orgánů.
V léčbě chřipky je zejména důležitý klid na lůžku a dostatečný příjem tekutin, podávají se léčiva k zmírnění projevů jejích příznaků – analgetika proti bolestem, při boji s vysokou horečkou antipyretika atd. Při vážnějším průběhu je potřeba zahájit léčbu vhodnými antivirotiky.
Po prodělání chřipky získá lidský organismus proti danému typu chřipkového viru imunitu, tělo je již schopno vytvořit si dostatek protilátek a při infekci se spolehlivě chránit. To by byla samozřejmě ideální situace. A právě zde přicházejí na řadu specifické vlastnosti chřipkových virů.
Jak na chřipku
U zdravého člověka s dobře fungujícím imunitním systémem nevyvolává chřipka zpravidla vážné komplikace. K preventivním opatřením patří proto kroky zajišťující dostatečnou imunitu vůči chřipkovým virům. To znamená udržování organismu v dobré kondici, dostatečný příjem látek potřebných pro funkce organismu, vitamínů – zejména vitamínu C, zvláště v rizikovém období.
Při zvýšeném výskytu onemocnění chřipkou a samozřejmě při epidemiích je lepší vystříhat se kontaktu s větším množstvím lidí, zejména v uzavřených prostorách, například v kině nebo v prostorách třídy školní výuky, což je také důvod, proč se při chřipkových pandemiích zpravidla přerušuje školní výuka.
Virus „specialista“
Existují tři základní typy chřipkového viru označované písmeny A, B, C. Druhé dva zmíněné napadají, až na vzácné výjimky, pouze člověka, přičemž virus typu C způsobuje zejména lehčí infekce horních cest dýchacích. Virus typu A infikuje všeobecně savce (tedy i člověka) a také ptáky. Právě tento virus je pro své schopnosti nejnebezpečnějším z celé skupiny.
Viry chřipky jsou totiž schopné řady proměn svých povrchových znaků, můžeme říci, že zkrátka zmutují. Zatímco viry typu B a C dovedou podstoupit pouze menší změnu a výsledný virus je podobný předchozímu kmeni a tudíž si s ním organismus zpravidla poměrně dobře poradí, virus typu A je schopen projít takovou změnou, při které vznikne zcela nový kmen viru.
Viry typu A klasifikujeme podle virových kapsidových proteinů, které představují základní kámen pro životní cyklus viru. Jedná se o hemaglutinin (označujeme H) a neuraminidázu (označujeme N). U viru typu A rozeznáváme 15 podtypů H a 9 podtypů N. Vzhledem k této variabilitě je virus typu A nejvíce nebezpečný pro vznik epidemií a pandemií. Například pandemie tzv. španělské chřipky byla způsobena virem H1N1, epidemii z roku 1957, označovanou jako chřipka asijská, způsobil virus H2N2, který si vyžádal přes milión mrtvých. Hongkongská epidemie, která propukla v roce 1968, měla za následek jen o něco menší počet obětí. Jejím původcem byl kmen H3N2. Hongkongská chřipka zároveň představuje poslední epidemii většího rozsahu, která byla zaznamenána.
Očkování
Přes rozdílné názory na toto téma je očkování proti chřipce stále velmi významnou složkou preventivní péče. Očkováni by měli být zejména lidé spadající do rizikových skupin, tj. lidé s poruchami imunity, lidé trpící chronickými nemocemi a starší lidé. Očkovat je možné děti starší šesti měsíců, u kterých hrozí zvýšené riziko chřipkových komplikací. Nejlepší dobou pro očkování je období podzimních měsíců, nejlépe říjen. Asi po dvou týdnech si tělo vytvoří protilátky.
Očkování má však svá úskalí. Díky schopnosti virů měnit své povrchové znaky, není možné aplikovat dlouhodobé očkování, které by spolehlivě chránilo před chřipkou. Například v letošním roce bylo na všech kontinentech izolováno celkem více než 10 000 chřipkových virů. Množství laboratoří rozmístěných po celém světě shromažďují výsledky pozorování výskytu virů chřipky, které jsou následně vyhodnocovány v národních chřipkových centrech.
Na základě pozorování vydá pak Světová zdravotnická organizace doporučení pro složení vakcíny na následující rok. Laicky řečeno, podle získaných informací se snaží odhadnout, jakými typy virů bude ten rok svět nejčastěji postižen a dle toho určí složení vakcíny. Z toho jasně vyplývá potřeba přeočkování po jednom roce.
Filip KOPECKÝ
Pohled do minulosti
Poprvé popsal průběh chřipky velmi přesně již ve 4. století př. n. l. Hippokrates. O výskytu epidemií a pandemií této choroby se dochoval dostatek historických záznamů, které nám umožňují vytvořit si představu o jejím působení v minulosti.
První velká zaznamenaná epidemie značného rozsahu proběhla v Itálii, Německu, i na našem území roku 1173. V průběhu dalších století byla zaznamenána řada epidemií a pandemií, z nichž pravděpodobně nejzávažnější propukla v roce 1918, tedy na sklonku první světové války. Tzv. španělská chřipka zasáhla přes polovinu celkové světové populace a vyžádala si mnoho životů. V tomto směru se údaje v literatuře značně odlišují, uvádí se od 20 do 100 milionů obětí, což je dost široká škála. I když vezmeme v potaz nižší udávanou hranici úmrtí, je patrné, že se jednalo o pandemii se vskutku katastrofálními následky.
Virus chřipky byl objeven až v roce 1931, o devět let později byly rozeznány dva typy chřipkového viru a následně označeny písmeny A a B. O dalších devět let později, tedy v roce 1949, se k této dvojici přiřadil typ C a další varianty chřipkového viru.
